Předem bychom si asi měli přiznat, že Tron Legacy je koncepčně vzato ústřel. Původní Tron z roku 1982 byl kultovním, ale nikoliv přehnaně komerčně úspěšným filmem (vlastně to byl propadák, kvůli kterému si Disney dal na deset let padla od hraných produkcí), jenž těžil zejména z na svou dobu přelomových triků a atraktivního prostředí počítačů, o jejichž fungování běžný laik nevěděl zhola nic. Proto mohl Tron ohromit budováním světů uvnitř křemíku, odbornou hatmatilkou a neonovou stylizací. Dneska je ovšem průměrné dítě natolik digitalizované, že poskakujícím postavám, co světélkují ve tmě, jen těžko zbaští dělení na hodné a zlé programy, nadvládu uživatelů apod. Bezmála dvousetmilionový Tron tedy musel vzniknout jako nostalgický zkrat a snaha o navázání na "pohádku mládí". Jaký producent ale podepsal zelenáči Kosinskimu takhle tučný šek, to zůstává zásadní otázkou. Myslelo si snad studio po několika povedených reklamách na videohry, že má před sebou dalšího Blomkampa? A pokud ano, opravdu stačilo k odklepnutí předvánočního blockbusteru pár stovek tisíc requestů na Facebooku? Samotná geneze nového Trona je přinejmenším podivná, zejména proto, že ačkoliv je sám poměrně sebejistým dílem, kritika má problémy s tím, pro koho je vlastně určen.

Jaká je šance, že jste odrostli na starém Tronovi, nevadí vám ušitrhající Daft Punk a plakáty s vyšampónovaným Hedlundem a lascivně postávající Olivií Wilde vám nepřipadají povrchní? Rozhodně menší, než by se na projekt s ambicemi na půlmiliardové tržby slušelo. To ale jen tak na okraj. Vzhledem k tomu, že do té poměrně úzce vymezené škatulky zapadám - a taky proto, že v prosinci je v kinech opravdu mizivé množství zajímavých filmů - jsem se na Trona dost těšil, očekávaje mírně rozpitou cover verzi jedničky, ověšenou útokem na Matrix a snahou o rozjetí minimálně další trilogie.

A věru to nevypadá zle. Přirovnání k MTV verzi Batman začíná možná zní trochu hanlivě, ale ve skutečnosti není nad čím ohrnovat nos. Hedlund je trochu znuděný dědic obří počítačové společnosti Encom, a i když si nehodlá špinit prsty účetnictvím a posedáváním v zasedačce, tu a tam v superhrdinském stylu vleze do velína, hackne pár programů, aby je rozdal chudině, a pak zase zmizí ve svojí garáži. Celý tatínek - ten ovšem před dvaceti lety zmizel neznámo kam. Teď se však objevila stopa v podobě pagerové zprávy a Sam (Hedlund) ji vystopuje až do tátova starého úkrytu, kde na něj čeká starý dobrý transfomorfolaser, který ho přenese do Tronova světa.

Ačkoliv tenhle analogový úvod slušně rázuje, nelze si nevšimnout toho, že fandové originálu jsou ve výhodě, zvlášť pokud ho viděli před několika týdny. Jako kdyby si Kosinski, veden slepým fandovstvím, neuvědomoval, že některé věci je třeba dovysvětlit nebo alespoň oprášit. Jede si svou lajnu, na které možná hardcore fandové ocení detailní rekonstrukci starých lokací, ale sami se budou ztrácet v digitálních flashbacích. Ty přitom stojí za pozornost. Ve velkorysém rozpočtu se našlo dost peněz na omlazení Jeffa Bridgese a Bruce Boxleitnera v jejich lidských podobách. Technologie není dokonalá a tvůrci si toho jsou zjevně vědomi (mladší Bridges je většinu času v polostínu, Boxleitnera sledujeme skrz armádu deformujících filtrů), ale je to vlastně jen předehra k tomu, co má přijít.

V Tronově světě totiž Sam po rychlém a náležitě akčním rozkoukání nachází svého otce, jenž nezestárl ani o den, a záhy zjišťuje, že to jeho otec není. Možná mě teď budete chtít peskovat za nemístné spoilerování, ale o Cluovi - zrádném programu, který si Flynn (Jeff Bridges) vytvořil za účelem správy systému ke SVÉMU VLASTNÍMU OBRAZU, se mluví už v ukázkách. Clu se v polostínu neschovává, tvůrci plně přiznávají, že je to digitální manifestace Bridgesovy podoby, a proto nemusí být úplně dokonalá. Po Tronu tak pobíhá mladý Bridges (Clu) a starý Bridges (Flynn). To je skoro až historická příležitost k památnému duelu. Velká škoda, že se kolem ní dlouho chodí jako kolem horké kaše. Jinak se ale nedá říct, že by se ve světě z jedniček a nul nic zvláštního nedělo.

Sam se hned zkraje musí zúčastnit místních soutěží, kterými si programy zpříjemňují nudné "cykly". Nemá moc smysl pátrat po tom, jak se programy, cykly a místní prosvícený svět vyjadřuje ke skutečným počítačovým věcem a pojmům. Ve filmu není jediná zmínka o jakékoliv technologii z našeho světa, a i když chování dozorčí rady Encomu v mnohém připomíná soudobé softwarové giganty ("Co je na letošní verzi vašeho softwaru nového?", "Přece číslovka!"), je tu patrná snaha o vytváření fiktivní reality. Tron je taková počítačová pohádka. Stejně jako se smíříte s existencí draků a fireballů, musíte tady chtě nechtě přistoupit na to, že existuje svět za devatero jádry a sedmero základními deskami. A vypadá moc krásně, ať už ve 3D nebo bez něj (samotný 3D efekt absolutně neruší, ale taky neohromí - to se však může změnit v IMAXu, pro ten bylo 40 minut filmu ušito na míru).

Nechat se svést audiovizuálním pozlátkem Trona je velmi snadné. Do výpravy nateklo moře peněz, akční scény mají drajv díky choreografii a soundtracku na míru (každý úder tu má svůj beat) a maskérka Olivie Wilde si možná nezaslouží Oscara, ale svojí výplatu určitě ano. Navíc na scénu v rychlém sledu nakráčí archetypy (tajemná kráska, arcizáporák, jeho démonický bodyguard i směšný poskok), takže chvíli věříte, že to s tím budováním nového světa a spíše rozvážným vyprávěním myslí tvůrci upřímně. Dvanáctiletým dětem a oddaným stoupencům to vydrží až do titulků, ostatní si začnou všímat, že se v ději nebezpečně množí hlášky jako "kde se vzali? Tu se vzali!" a s pečlivým odkrýváním báječného světa to přestává být horké. Disneyovským pohádkám občas podobně chatrně poskládané reality procházejí, protože jsou servírovány z rukou charismatických hrdinů. Vrásčitý Jeff Bridges rozhodně do téhle ligy patří, jenže jeho odpovědi na bezelstné synovy dotazy jsou až příliš často podobné marketingovému newspeaku. "Je to zázrak", "Změní to svět", "Nevěřil jsem vlastním očím". Moc hezky se to poslouchá, ale časem zjistíte, že Kosinskimu nechcete svou důvěru půjčovat na sekeru... zvlášť když scény začnou připomínat vaše oblíbené sci-fi (vizuálních a charakterových narážek na Star Wars je tu přeci jen trochu moc).

Kdo slyšel náš nedávný MZ Talk, nahraný těsně po premiéře, se teď možná diví, jak moc do Trona šiju. Jeho chromý děj je bohužel příliš snadným terčem, a jakmile vás opustí lumeny a decibely, kterými bombarduje první signální, zůstane jen tenoulinká pohádková iluze, v níž je vše poslepované na dobré slovo. Přesto pořád trvám na tom, že Kosinski je solidní režisér a jeho debut si zaslouží pozornost. Šance, že vás v kině bude tahat za nos tak moc, že nebudete vnímat chyby snímku naplno. Není to ale jednoznačný triumf formy nad obsahem, to můžeme tvrdit např. u G.I. Joea. Tron asi chtěl být přesahový a vyvolat nějakou diskuzi. Ani řeči o zenu a snaha o připodobnění řádu našich životů k řádu, kterým se řídí programy, nejsou rozvedeny natolik, aby se daly uchopit. Velká škoda zahozeného digisvěta na účet debutujícího Kosinskiho. Toho jsem celou dobu označoval za vypravěče, ale scénář je dílem týmu zodpovědného za Lost. Což mne vede k další otázce... jak může po finální epizodě seriálu ty lidi někdo najmout? Ne, to si dělám legraci - ta mimochodem v Tronovi dost chybí - ale je to jen další důkaz toho, že Disney si z Trona udělal malou pokusnou laboratoř. U filmu za tak nekřesťanské peníze je to přinejmenším zarážející. Chci tím říct, že teenage disneyovky se vyrábějí na běžícím pásu přesně tímhle způsobem. Stojí setinu toho, co Tron, strhnou rekordy na Disney Channel a jednou z nich možná někdo udělá kinofilm (viz Muzikál ze střední). Něco mi říká, že Kosinski před pár lety se svým projektem vlezl do nesprávných dveří.

Vy si po téhle recenzi rozmyslete, jestli náhodou nechcete vlézt do nesprávného sálu. Protože přes všechnu tu kritiku může být Tron příjemně povrchní guilty pleasure. Zkuste to brát tak, že místo do kina jdete na diskotéku. A že je Michael Sheen ve svém desetiminutovém cameu DJ k pohledání.