Bez hesel do odbojových skupin nelez. I revoluční skvadry totiž mají svůj vlastní byrokratický formalismus, jak poznává frustrovaný Bob Ferguson alias Ghetto Pat v podání Leonarda DiCapria v roli, na kterou není zvyklý a kterou si viditelně velmi užívá, zatímco se plouží v županu a sepraném triku, s černými brýlemi, které ho chrání proti ostrému světlu stejně jako identifikaci. Bobova neschopnost udržet myšlenku a dobrat se stěžejního místa srazu „vděčí“ nezřízené konzumaci alkoholu, který mu vymyl paměť, a trávy, kvůli níž se mu pár podstatných věcí vykouřilo z hlavy. 

Bob/Pat nicméně v minulosti způsoboval kouř jiného druhu. Byl totiž expert přes výbušniny a člen odbojové skupiny The French 75, která vzdorovala americkému systému, nezdráhala se pronikat do vysoce militarizovaných detenčních táborů pro imigranty, organizovat bombové útoky v kancelářích politiků, kteří stojí proti potratům, a vůbec podnikat spoustu dalších aktů revoluce. Jejich vůdkyni Perfidiu Beverly Hills (magnetická Teyana Taylor) nicméně eroticky přitahuje power play – čím nebezpečnější, tím lépe – což vede ke komplikacím. 

Právě během jednoho zásahu v detenčním centru si Perfidia vyšlápne na plukovníka Lockjawa, kterého Sean Penn (možná v životní roli jistě si mašírující pro ceny) hraje s čelistí urputně semknutou a s kouty povadlými podobně, jako je jeho morálka. Právě plukovník se stane ústředním antagonistou pro Pata a jeho dceru Willu v podání Chase Infiniti (PTA dává po Aleně Haim z Lékořicové pizzy, která se mihne i zde, příležitost debutovat dalšímu přirozenému hereckému talentu). Tradičně uhrane i Benicio Del Toro jako učitel karate Sensei, vybízející ke klidu heslem „oceánské vlny“, zatímco sám dělá spíš vlny revoluční. 

Jedna bitva za druhou je nesmírně aktuální, a přece existuje v neurčitém čase (začíná zdánlivě v současnosti, aby posléze poskočila o šestnáct let vpřed). Ale tím si nemusíme lámat hlavu, jelikož, jak pronáší jedna z postav, „čas neexistuje“. 

Bob žije se svou dcerou Willou pokud možno mimo dosah odposlechů a moderních technologií (roli mobilu musí náctileté simulovat zařízení, které pomocí melodie odhalí spřátelené odbojáře v okolí) ve fikčním městě Baktan Cross, které se nachází poblíž mexické hranice a slouží jako bezpečné místo pro migranty z jihu. Původní titul filmu ostatně zněl Battle of Baktan Cross, a vzhledem k tomu, co se v tomto městečku semele, je to název více než přiléhavý. 

Jedna bitva je založená na románu Městečko Vineland Thomase Pynchona, byť velmi velmi ležérně. Pynchon je jeden z těch autorů, jejichž dílo je pokládáno za nezfilmovatelné, a Paul Thomas Anderson je nejen jediný, kdo ho adaptoval, alepustil se do toho hned dvakrát. Zatímco smažka Doc Joaquina Phoenixe se v Inherent Vice musí postavit jednomu zatvrzelému poldovi, smažka Bob Leonarda DiCapria čelí bezmála armádě. 

Kontrakultura, surrealismus, absurdita, odpor vůči autoritám, i kalifornský vibe, to vše zdobí Pynchonovo dílo. A o černý, absurdní humor ve snímku není nouze. Taková rolující rohož, úsměvná už v trailerech, je ve výsledném díle vzhledem k intenzitě situace k popukání. Vineland se odehrává během Reaganovy éry, ale dává smysl, že ho Anderson přesouvá do přítomnosti. Je to tedy svým způsobem vyústění politik, které koření v 80. letech, jelikož téměř všechny republikánské tendence současnosti – vyjma vztahu k Rusku – lze vystopovat právě k Reaganovi. 

Vlastně už sama skutečnost, že Anderson dostal od Warnerů 150 milionů na tento film, působí jako situace z Pynchonova románu. Letos tedy hned od dvou studiových molochů přicházejí dvě radikální, revoluční díla volající ke změně, a to i za cenu porušení doktríny nenásilí, a kladoucí otázku, nakolik jsou operace, které by šlo označit za terorismus, právoplatným prostředkem odporu. 

Paul Thomas Anderson čelil v minulosti kritice za to, že je příliš apolitický. Ostatně od svérázné komedie Opilí láskou (2002) nenatočil soudobý film a místo toho se uchyloval do bližší či vzdálenější minulosti. Kdo však sledoval Až na krev a jeho účtování s černým zlatem a chamtivostí, na níž jsou USA vybudovány, podrobně, ten k takovému závěru nemohl dospět. Nejen Amerika, ale hlavně Kalifornie, a ještě konkrétněji rodné San Fernando Valley, slouží Andersonovi za zdroj příběhů.  

Druhá výtka, tedy že opomíjí ženské postavy, je ještě absurdnější, vzpomeneme-li na Emily Watson v Opilí láskou, Amy Adams v Mistrovi, Vicky Krieps v Niti z přízraků (která se jako jediná odehrává v Anglii, a nikoliv v Kalifornii) nebo zmíněnou Alenu Haim v Lékořicové pizze.

Zde však podobnou připomínku naprosto cupuje – dost možná od Tarantinovy Jackie Brown nezobrazoval mainstreamový americký film hrdinku černé pleti s podobným elánem a charismatem, jako to zde Anderson činí hned dvakrát. 

Paul Thomas Anderson patří k těm nejlepším, pokud jde o schopnost vnuknout filmu specifický rytmus a dynamiku. Spíše než jeden typ záběrů je právě rytmické vyznění Andersonovým rukopisem. A tento rytmus buší dlouho po projekci, zatímco snímek doznívá a rezonuje stále silněji. 

Anderson tu za pomoci kameramana Michaela Baumana komponuje nevídané obrazy odboje, městského chaosu i absurdity. Jeho filmy navzdory preciznosti nepůsobí jako chladné konstrukty, protože představuje postavy plné šťáv (i těch pohlavních) i scény tepající životem. Každý steh je součástí velké tapiserie, a tentokrát je skutečně rozměrná. Podle právě vymyšlené zásady, že film je tak velký, jako jeho zrno, oživuje Anderson jeden z mrtvých formátů, když po šedesáti letech natáčí na VistaVision. Podobně jako jeho generační soudruzi, Nolan a Tarantino, má slabost pro filmový pás a velkolepé formáty. 

Jsme svědky absolutní kontroly nad směsicí žánrů – Jedna bitva za druhou je thrillerem, absurdní černou komedií i dramatem o vztahu otce s dcerou. A jako je to u filmů PTA obvyklé, nacházejí se zde lákadla a obrazy, které jsem nikdy dřív neviděl. Automobilová honička samotná je nasnímaná způsobem, o němž se takové F1 leda sní, a v IMAXu vyvolává zběsilá dálniční naháněčka silnou potřebu nadopovat se kinedrylem. 

PTA je tu možná i díky časté akci mainstreamovější než jindy, ale to nic nemění na tom, že přišel s filmem v mnoha směrech radikálním. Zcela nekompromisně tematizuje hanebný americký fenomén militarizace policie a v mistrovsky nasnímané scéně, v níž se po zuby ozbrojená jednotka nachází ve vrtulníku mířícím zasáhnout na maturitním plese (!), vyvolává ze současné Ameriky úzkost. Pohled na vojenský tábor na americko-mexické hranici, kde lidé živoří v klecích, pak dá vzpomenout na nepříjemné sekvence Potomků lidí. Název snímku ostatně evokuje nekonečný boj za spravedlivější společnost. 

Jedna bitva za druhou, zároveň paranoidní thriller i paranoidní komedie (závisí na tom, v jaké fázi tripu se Bob nachází), je prodchnutá absurdním humorem, obrovskou kinetickou energií, i Andersonovým smyslem pro absolutní preciznost. Přesto mu nechybí ani jistá vřelá domáckost. Andersonův snímek je triumf vzrušující i vznětlivý a žádá si jednu projekci za druhou. PTA vyhrál bitvu i válku. Viva la fucking cinema!

Na naše první dojmy bezprostředně po projekci v IMAXu se můžete mrknout zde: