Přemýšlím, jak přesně popsat, jak moc jste Paulu Thomasi Andersonovi ukradení. A samozřejmě i já. A kdokoliv další. Kašle na nás a potřebuje nám to dávat hodně okatě najevo. Samozřejmě jen proto, že nám tím chce imponovat, chce nás jednou do roka vyzývat k dvou a půl hodinovému souboji. Není Godard, aby své diváky vyloženě odpuzoval, ale chce být obdivován právě za to, jak jim nejde na ruku. A v Inherent Vice zachází zase o krok dál.

Skrytá vada: FOTOGALERIE

Podle knihy Thomase Pynchona sledujeme příběh svérázného soukromého detektiva, kterému všichni říkají „doktore“ (Joaquin Phoenix), zatímco se ve jménu své bývalé přítelkyně snaží vyřešit několik do sebe nezapadajících, ale nakonec přece jenom spletených případů. Bohužel pro nás jde o huliče, takže realitu nevnímá příliš ostře a jeho ztrátu soustředění a zkreslené vnímání přejímá i film. Až na výjimky ne formou zamlžených halucinací, vše ale padá natolik „páté přes deváté“, že těžko udržíme pozornost. Dění navíc doplňuje sexy voiceover, díky němuž dorazí i nějaké to filosofování a přesahy.

Inherent Vice bývá po databázích vedený jako komedie a humor zde nepochybně najdeme. Rozhodně si ale nemůžeme myslet, že by nás Anderson za naši trpělivost odměňoval záplavou coenovských gagů. Legrace přichází v mírných dávkách a většinou se usmějeme důmyslnosti nápadu spíš než pointě situačního nebo slovního vtipu, který ho doprovází.

Stejně tak jde o film odehrávající se v určité konkrétní době, sedmdesátých letech, nedočkáme se ale fetišistického retra odkazujícího na klišé dané doby, které by zkušené diváky odměňovalo škatulkováním a odkrýváním dobových artefaktů. Ani v tomhle PTA nejde s davem a jeho pracování s časem a tehdá aktuálními postupy není stavěno na odiv.

První starostí jako by bylo natočit vnitřně dokonalý film, jehož dokonalost nemá nikoho uspokojovat, má být oceňována prostě za to, že existuje. Paul totiž ví, že je génius, vás k tomu nepotřebuje a jestli se vám jeho nový film nebude líbit, je to jenom vaše chyba, běžte pryč a už se na něj nikdy nekoukejte. A styďte se!

Tím by mohlo jít o velmi arogantní snímek a možná takový je. Zároveň ale působí uvolněně. Zní to možná divně a jde o ryzí dojmologii, ale Inherent Vice víc než jakýkoliv Andersonův film vypadá, jako by si poťouchlý filmař s přebujelým egem prostě hrál na pískovišti a plácal si svoje bábovičky přesně tak, jak se mu líbí. Může tu jít o iluzi, ale i kdyby... Inherent Vice pak je stejně precizním konstruktem jako Mistr nebo Až na krev, z nichž vysoustruhovanost čouhala na sto honů, jen s tímhle faktorem pracuje jiným způsobem. A zdá při vší své vychytralosti bezstarostný, asi jako když Formanův Mozart hraje své komplikované skladby hlavou dolů a řehtá se u nich jako blázen.

Recenze se zatím nezabývala věcmi jako herecké výkony, hudba, střih, kamera, protože se tu automaticky předpokládá, že očekáváte maximum a jiná možnost by byla natolik divná, že se nemusí brát ani v potaz. PTA si už vybudoval natolik silnou pověst, že se u něj dá bavit jen o tom, jestli jeho filmy jsou, nebo nejsou geniální. A skutečně tu skoro platí, že nemůžou být nic mezi. Říct o jeho posledních filmech, že jsou prostě „dobré“, by bylo málo a značilo by to Andersonovo absolutní selhání. Můžeme pochválit Phoenixe, Brolina, Wilsona i všechny další, ale půjde jenom o zaplácnutí místa, protože prostě dobří být musí.

Nemůžeme se třeba bavit o tom, že je divné, že krom protagonisty postavy na dlouhou dobu mizí z děje a nejsou pořádně užity, protože takové podmínky bývají kladeny na normální filmy, ne filmy Paula Thomase Andersona, kde něco takového musí jistě být záměr vypovídající o lidském odcizení! Musí se o nich mluvit jako o nadfilmech, protože jako nadfilmy jsou točené. A žádný podstupeň nadfilmu neexistuje.

To by skoro vedlo k tomu, že můžu na konci recenze dát buď desítku, nebo nulu, což se ale nestane. Poslední faktor přijmutí filmů PTA totiž spočívá v naší ochotě jeho hru hrát. I přes to, jak schválně neuspokojující filmy točí, bude nakonec hodnocení stejně záviset na tom, jak moc se nám ta neuspokojivost líbí.

Všechny Andersonovy filmy nabízejí vtahující celistvost, dojem, že jsme jako diváci svědky něčeho, co nás převyšuje. Svým způsobem tím jako jedny z mála udržují při životě ideály velkého zlatého Hollywoodu, jen jiným způsobem. Hodnotit Andersonovy filmy pak není ani tak o ohodnocení jejich jednotlivých prvků (protože ty jsou dokonalé, ale jejich dokonalost zároveň nestačí, je jaksi samozřejmá), ale spíš o ohodnocení toho, jak jsme to Paulovi tentokrát zbaštili. Za mě tentokrát 8.