Od Mistra se od začátku očekávalo mnohé. Paul Thomas Anderson je jedním z největších jmen současného světového filmu, vrhnul se na kontroverzní téma, sehnal výjimečně nadané herce. Zkrátka všechny faktory byly v takové konstelaci, že z toho musela být zákonitě naprostá pecka, která překoná Andersonův majstrštyk Až na krev.
Jenže mýlka. Mistr se objevuje v pár kolonkách několika méně významných ocenění, přičemž na to nejvýznamnější ocenění – na Oscara – byl nominován pouze v hereckých kategoriích. A to není letos konkurence tak silná jako v předchozích letech. Stejně tak většina zahraniční kritiky je z Mistra relativně rozpačitá. Nenastalo žádné štěbetání si o filmu roku. Čím to?

Mistr: FOTOGALERIE

Věc se má tak, že Paul Thomas Andreson by natočil i rezivějící umyvadlo natolik podmanivým způsobem, že byste na to šli klidně třikrát. Příběh válečného veterána, který se náhodně setká s podivuhodným filozofem a sektářem, přímo vybízí k tomu, aby šlo o nezapomenutelné drama. Většina nesouhlasných kritik na Mistra však tvrdí, že Andersonovi se stalo něco, co potká mnohé velké tvůrce, kteří se dočkávají všeobecných nekritických reakcí – přecení své možnosti.

Nemyslím si, že by to byla pravda. Právě naopak, Anderson neusnul na vavřínech, jen stvořil něco naprosto odlišného, než se od něj čekalo. Mistr je rozdílný nejen v porovnání s jeho minulými filmy, ale i se současným trendem, jak se natáčí a vypráví. Předně je to naprosto jiný film než Až na krev, který můžeme považovat za krásnou ukázku klasického vyprávění. Až na krev je film jako žula, monumentální epos s bytelnou příběhovou strukturou, která chronologicky odsýpá a spěje až k závěrečné velkolepé katarzi. Mistr je naproti tomu příběhově rozvolněný, neuspořádaný, chvílemi až chaotický, zjednodušující většinu příběhových rovin. Narace je zcela v rukou hlavního hrdiny, jenž je nejen středobodem děje, ale svou povahou určuje i samotný způsob vyprávění.

Jedná se v pravém smyslu slova o sondu do určitého období života Phoenixovy postavy – labilního a nevypočitatelného chlípníka Freddieho. Ten jakoby se propadl v čase do doby, v níž nemá co dělat. Uvědomuje si to a absenci životního cíle utápí v šílených mixech raketového paliva nebo ustalovačů fotografií. Je narušen nejen duševně, ale i fyzicky. Shrbený, vyzáblý a s těkajícím výrazem bezcílně bloudí dějinami jako malá bezvýznamná nicka, která zažila strašné válečné hrůzy, a zřejmě proto je celý zbytek jeho života sledem sebedestruktivních situací. Při jednom z takových excesů potkává filozofa, mystika a demagoga Lancestra Dodda (Hoffman) a jeho ženu Peggy (Adamsová). Stává se součástí lidí sdružené okolo Doddovy novátorské filozofie, založené na hypnóze, převtělování a cestování časem – dnešními slovy členem sekty.

Za deset dvacet let bude Mistr vyhlašován jako jeden z nejlepších filmů nového tisíciletí.Ona tolik propíraná kontroverznost ohledně scientologie však není tím hlavním, na čem je Mistr postaven. Kdo se těšil na osobitou parafrázi počátků kultu, který dnes vyznává miliony lidí a zejména hollywoodských celebrit, bude zklamán. Učení o „zdroji“, jak jej Dodd pojmenoval, je totiž spíše jakousi formou Freddieho katarze, prostředkem sebeuvědomění si vlastního údělu. Dodd tak není vyloženě zápornou postavou, spíše je rádcem a učitelem, oním Mistrem z titulu nadřazenosti (když mluví k Freddiemu jako ke psovi) i úcty. Mezi těma dvěma se vyvine skutečně mimořádný vztah, náklonnost, která nemusí být podle některých náznaků jen platonická.

Přehrajte si trailer Celý Mistr je vlastně jen jakýmsi sledem motivů, obrazů, symbolů, scén, které si musí divák utřídit, pospojovat, domyslet. Ve své podstatě je o desítkách věcí, které dělají člověka člověkem – o lásce, o společnosti, o svobodě, o duši, o zvířectví v nás. Ale nic z toho nebliká červeným světlem a nedeklaruje okamžiky, kdy se řeší. Řeší se ve skrytu, zaobaleny v dlouhých dialozích a scénách, které jsou zdánlivě nesmyslné. Bez váhání říkám, že je to velice těžký film na sledování, který vám nedá vůbec nic zadarmo a po lopatě. Někdo se tak bude raději kochat omamnou kamerou, jiný fascinujícími herci, kdy zejména Phoenix předvádí dlouho neviděnou Stanislavského metodu v plné parádě.

Vlažné přijetí a relativní ignorování odbornou veřejností (na propíranou lobby scientologů bych nesázel) přisuzuji faktu, že Mistr doopravdy předběhl svou dobu. Troufám si tvrdit, že bude za deset dvacet let vyhlašován jako jeden z nejlepších filmů nového tisíciletí, a pak jej teprve mnozí docení. Jeho kvality jsou totiž obrovské, ale je potřeba jej nechat takříkajíc „odležet“, protože pro mnohé se jedná až o příliš intenzivní a avantgardní zážitek. Je proto důležité jej vidět víckrát, uspořádat si ho v hlavě, nechat jej na sebe působit, všímat si nepodstatných náznaků, jakož i atmosféry, která je nepopsatelná.

Ano, nepopsatelný je to slovo, které hledám. Neměl bych se k němu uchylovat, očekává se, že budu schopen film nějak podchytit a zprostředkovat vám jej. Výjimečně se však objeví dílo, které je natolik překvapivé a silné, že zkrátka musím říct, že nevím, jak vyjádřit, jak na mě působilo ve své celistvosti. Ale ano, byl to nepopsatelný zážitek a měl by si jej každý vyzkoušet na vlastní kůži. Nejspíše bude více zklamaných než nadšených, ale garantuji vám, že Mistr se vám bude honit hlavou ještě dlouho poté a nevykouří se z ní.