Velká část z kouzla Cuarónova majstrštyku (nečekali jste snad při pohledu na hvězdičky, že si odpustím nadšená slova, že ne :-) se dá zprostředkovat jen jejich podrobným popsáním. Ponejlépe interaktivním či hospodským dialogem, v němž se může s využitím spoilerů velebit výjimečná režijní práce nejlepšího Potterovského adaptátora. Právě proto, jakkoliv tím recenze utrpí, slibuji, že ti z vás, kdo mají zájem, mohou bez obav číst, protože nebudu zabíhat ani do náznaků dějových zvratů. Nerad bych, aby mě tři týdny před premiérou toužil někdo rozčtvrtit a zakopat na zahrádku Přemka Podlahy kvůli prostořekosti, proto se nemáte čeho bát...

V každém případě očekávejte, že výsledek bude v kině mnohem intenzivnější než by předpokládal textový výklad. Alespoň pro některé z vás. Potomci lidí nejsou primitivní žánrovou zábavou, která by měla pozvedat prapor sci-fi, ani přímočarou akcí nebo thrillerem, jenž by digitálními atrakcemi uchvátil vaše oko a dočasně omámil i mozek. Jistě, i trikové veletoče plní v Potomcích úlohu nezanedbatelnou, Alfonso Cuarón se však ujal námětu zpracovaného v knize P. D. James natolik moudře, že ani sebevíc úctyhodná kamerová finesa nezastře inteligenci jeho díla.

Blízká budoucnost není pro Potomky lidí pouhou kulisou. V době plastikových vizí příštích dekád, které jsou zneužívány hlavně pro akční pitominy s blyštivými kulisami (Equlibrium, Ultraviolet nebo Aeon Flux), přistoupil Cuarón k tématu konečně tak, jak si ono samo žádá. Jednoduché uvážení problémů dneška, zapracování současné politické i společenské situace a zohlednění témat, které hýbají médii, dovedlo Cuaróna a jeho spolupracovníky k tak živému a věrohodnému zachycení situace roku 2027, že by se Londýňané ani nemohli příliš divit, pokud by se jednoho zamračeného dne probudili do libovolné sekundy téhle filmové radosti. Stačí si domyslet do důsledků každodenní moudra z úst Lucie Borhyové a snadno se dobereme britské metropole pustošené teroristickými útoky, v níž jsou přistěhovalci a uprchlíci z méně vyvinutých zemí drženi v klecích, ghettech a vlastních městských koloniích, aniž by to kohokoliv pálilo. Všude statují represivní složky, které mají nejen početnější struktury, ale i mnohem větší pravomoci. A lidský život už není neohroztelnou mantrou společného soužití...

Světem zmítá chaos a anarchie. Vyostřují se konflikty mezi vládnoucí třídou (k níž se v podstatě ani nepřiblížíme), normálními smrtelníky, odbojáři, bojujícími za změnu systému pomocí výbušnin, a lidmi druhého řádu, pro něž není v zemi bez naděje místo. To všechno by mohlo změnit první dítě narozené za posledních osmnáct let... Nechce se tomu věřit, ale ač nad Anglií nevysvitne Slunce, ač k nám všechno přichází v odstínech šedé či hnědé (prostě klasický sychravý hnus :-), zve nás Cuarón do neskonale barvitého prostředí, které budí dojem, že v něm můžete postavu s příšerným jménem Theodore Farone kdykoliv opustit a nahlédnout i do dalších uliček nebo městských čtvrtí. Za rokem čeká gang, v lese útočí na automobily zjevy se zvířecími instinkty, a kdyby se autobus zastavil, mohli byste sledovat popravu zadržených uprchlíků a jejich vymazání ze zdevastovaného povrchu zemského.

Konkurence mířící do budoucnosti vyhlíží ve srovnání s Potomky hloupě, ploše i bezbranně. Leckým milovaná Vendeta potvrzuje (i s přihlédnutím k jinému žánru) televizní jednorozměrnost prostředí a ideovou omezenost. Laškovné popcorny typu Já, robot definitivně stvrzují svou duchovní neambicióznost, silné ženské hrdinky ve futuristickém prostředí zmíněné výše naopak zvýrazňují omezenost svých tvůrců. O to krásněji si lze užít Potomků lidí, kteří by uspěli, dovolím si tvrdit, i jako doplněk výuky na vysokoškolských fakultách s humanitním zaměřením.

Pocit reálně zachyceného světa se vší špínou a všednodenním klokotem okolo, je zintenzivněn i tím, že se k Theodorovi jakoby mimoděčně připojujeme při nákupu kávy a z odstupu dvou kroků sledujeme jeho počínání. Míjíme tisíce lidi se zajímavými příběhy, s vlastním utrpením i snahou přežít, kvůli omezené stopáži a koncentraci na jednoho člověka se jim ale nemůžeme věnovat. Scenáristická zkratka s jedním charakteristickým rysem povahy nedostává prostor, protože se jednoduše pohybujeme v „dýchající“ skutečnosti, v níž má každý své zájmy i nevypočitatelné emoce. Impulsy přicházejí z vnějšku naprosto nečekaně, úmrtí a násilné činy vám Cuarón navíc nehodlá avizovat dlouhé minuty dopředu, a tak se i klidné pozorování nebo jízda autem může znenadání proměnit v masakr, z něhož musí být divák zákonitě vyvalený stejně jako samotní aktéři na plátně.

Cuarón navíc ani v jediném momentu neustupuje ze svých pozic. Ani když okolo Theodora padají mrtvoly, cáká krev a protékají všemožné tělní tekutiny, kamera neuhýbá a sleduje. Ne kvůli voyeurismu a touze šokovat, ale jednoduše z logiky výše naznačeného přístupu a také pro specifika zvoleného formálního výraziva. Nejvypjatější scény Cuarón natočil pomocí steadycamu na jeden záběr, tedy bez viditelných střihů (přibližnou představu si můžete utvořit ze tří klipů, které neprozrazují příliš mnoho a přitom naznačují výhody), takže se spolu s Theodorem ocitáme uprostřed akce. Cinefil se dočká extáze, protože něco tak složitého jako cca pětiminutový průběh skrze válečné pole tu nikdy nebylo k vidění. Cuarón si snad naschvál vybírá co nejtěžší výzvy, a tak klidně dvě minuty po první klapce spustí okolo Theodora střelbu, nechá ho proběhnout skrz autobus i barák plný utečenců, rozstřelí před jeho zraky tank a nechá zemřít dvojciferný počet ozbrojenců.

Dvaasedmdesátimilionový rozpočet produkce zjevně vytěžila do posledního centu (Bryan Singer se svým Supermanem tímto definitivně propadává z domácího účetnictví), což zvýrazňuje i fenomenální úroveň digitálních efektů. Vrcholná fotorealističnost třetího Terminátora bořícího jeřábem baráky může být zapomenuta, Potomci lidi zvedají laťku ještě mnohem výš. Kamera, světla, výprava... to všechno si zaslouží absolutorium uvážíme-li, že i několik minut poté, co je klapkou odklepnuta konkrétní sekvence, nad Cliveovou hlavou „vybuchují“ náboje ze samopalů. Hodnotu veškerého nadšení znásobuje to, že i když součinnost kameramana Emmanuela Lubezkiho s Cuarónem nemá v posledních letech obdoby, jejich „exhibice“ nijak nedestruuje soudržnost celku. Naopak navyšuje působivost některých pasáží, při nichž se jedna hemisféra mozku zapotí u otázky „jak to sakra udělali“, zatímco se ta druhá poddá nesmírné opravdovosti i tělesnosti dění v Theodorově bezprostřední blízkosti.

Jediné negativní slovo nemůžu směřovat ani na vrub hereckého obsazení. Clive Owen je typově dokonale vyhmátnutou bombou: V jeho strhaných rysech se dokonale odráží veškerá tragičnost doby, každý výstřik krve se vepisuje do linek na tváři a přitom má jeho obyčejný smrtelník v neuvěřitelné situaci (naproti své pasivitě i nehrdinskosti) dost charismatu na to, abychom mu neustále viseli na očích. Povedlo se i nasazení Michaela Cainea do role výstředního staříka anebo pozvání Chiwetela Ejiofora. Ptáte-li se na Julianne Moore, vězte, že její role je... ehm, specifická. :-) Jedinou výhradu proto mám vůči rytmu Cuarónova vyprávění, jež se podobně jako Mexická jízda a Vězeň z Azkabanu místy zadrhává. Malinký závan nudy v některých pasážích ale ohromujícím způsobem válcují všechny vytyčené klady, mezi něž bych na samý závěr vetknul i ladně využitou hudbu i celkovou působivost humanistického poselství, podle něhož je dětský křik tím nejmocnějším výdobytkem naší civilizace (svým způsobem můžeme tímto idealismem obhájit i náznaky politické korektnosti, čítající i proporční obsazení všech etnik).

Málokdy se přihodí, aby čtyři mladí filmoví publicisté, navíc každý z jiné mediální stáje, vylezli ven z kina a všichni zaráz obtížně nahmatávali slova k popsání geniálního díla, s nímž mohli právě strávit dvě hodiny. Ale stalo se. Ve změti hollywoodských filmů, které pouze naplňují žánrové škatulky a požadavky na solidní řemeslo, jsou Potomci lidí zjevením revolučních rozměrů, jež může redefinovat kinematografii na dlouhé roky dopředu. Film vyloženě podobný jsem nikdy v životě neviděl, ve snímek, který by tak mistrovsky kombinoval technické aspekty s politickými a společenskými myšlenkami, jsem pak v americko-britské produkci ani nedoufal. Pro Potomky lidí neplatí klasická kritéria: Čekejme proto vlažné komerční přijetí a minimum cen. A naši nehynoucí přízeň mistru Cuarónovi.