Až na krev otvírá dlouhá němá sekvence. Muž kutá a kutá. Krumpáč se zlomí. Holeň se zlomí. Ale vůle vydrží. Máme co do činění s hrdinou, který se doplazí z hor do města se zlomenou končetinou, a přece se nechce nikdy před nikým plazit. Vydělat peníze, být svým vlastním pánem, to je jeho krédo. 

 

 

 

Nacházíme se okolo přelomového roku 1900, v době probíhající kalifornské ropné horečky a ústřední postava snímku Daniel Plainview se rozhodne přesednout z drahého kamení na tekutější materiál. Začne se živit jako těžař a dítě jednoho z mrtvých kolegů vydává za své, aby si snadněji získal důvěru místních coby „rodinný typ“. 

 

 

Ale je to jen zdání a ve chvíli, kdy chlapec H.W. ohluchne a přestane být užitečný, pošle ho pryč. Danielovu cévní soustavu totiž tvoří ropovody a pumpují mu do komor hamižnost a odhodlání. „Mám v sobě soutěživost. Nechci, aby nikdo jiný uspěl.“ To je myslím klíčový rys Danielovy povahy. Nejde jen o to, že chce zvítězit. On také chce, aby všichni kolem něj prohráli. 

 

Ve filmu vystupuje dvojí náboženství a Amerika je zobrazena jako lid dvojí víry – v Boha a peníze. Zatímco kapitalismus zastupuje Daniel, který křtí chlapce tak, že namočí prst do ropy a prsty mu ji nanese na čelo a udělá mu na něm křížek, o záležitosti církve se stará muž, nebo spíše mužíček víry Eli Sunday, v jehož podání je náboženství dalším prostředkem zotročení a nabytí moci uvnitř komunity. 

 

Přetahovaná mezi Elim a Danielem trvá po celý snímek – Daniel nejdříve slíbí peníze na nový kostel, ale místo toho Eliho pokoří, Eli ho později zesměšní při biřmování, když Daniela donutí k pokání za to, že opustil svého syna. A končí ve dvacátých letech, kdy je Daniel izolovaný ropný baron ve svém honosném sídle sám se sluhou a svým velikášstvím, zatímco z Eliho se stal zbankrotovaný radiový kazatel. Daniel si pro něj připraví poslední ponížení a nejslavnější repliku filmu: „I drink your milkshake!“ 

 

Režisér Paul Thomas Anderson, kterého osobně považuji za nejlepšího z žijících filmařů středního věku, měl v té době za sebou Boogie Nights, Magnolii a Punch-Drunk Love a pracoval na scénáři o dvou znepřátelených rodinách, když se mu dostal do ruky román Oil! od amerického spisovatele Uptona Sinclaira, který mu byl inspirací pro jeho další film zejména svou autenticitou a popisem světa ropy přelomu století. Vzniklo Až na krev, film velmi maskulinní, v němž chybí výraznější ženské postavy i sexualita, kterými se vyznačovaly tři Andersonovy snímky předešlé.

 

Na Oscarech bylo Až na krev nesprávně zastíněno neo-westernem Tahle země není pro starý bratří Coenů, která – ač taktéž vynikající – velikosti Až na krev nedosahuje. Odnesl si tak jen sošku za nejlepšího herce v hlavní roli pro titánského Daniela Day-Lewise (zdatně mu sekunduje Paul Dano v dvojroli dvojčat Paula a Eliho) a za kameru Roberta Elswita. Úsměvné je, že se oba filmy natáčely ve stejnou dobu v Texasu tak blízko sebe, že štáb Tahle země není pro starý mohl pozorovat hořící ropnou věž z opodál produkovaného Až na krev.

 

 

Je to právě tato sekvence, která patří ve snímku k nejpamětihodnějším. Počíná ohromných výbuchem plynu, při němž H. W. přijde o sluch, po němž následuje výtrysk ropy jako pravěký gejzír – moc a peníze míří k nebi a Daniel běží v jednom záběru bez střihu s H. W. v náručí v opačném směru než všichni ostatní, kteří spěchají k ropné věži. Ta vzplane, dým zachvátí nebe, obloha zčerná, ropa tvoří mrak a my sledujeme, jak se den mění v noc a Daniel z ambiciózního muže v nesmírného boháče. 

 

Ten promluví ke kolegovi vzrušeně „proč se díváš tak utrápeně? Pod nohama máme celé moře ropy a nikdo k němu nemá přístup, jen já“, naprosto zapomínající, že H. W. je na tom zle. 

 

 

Mimořádný soundtrack Jonnyho Greenwooda z Radiohead napodobuje zvuky kutání a pomáhá filmu dosáhnout velmi specifického rytmu. Rytmu nástupu mechanické doby, železnice, pravidelnosti kopání. A do toho si Anderson vypůjčil jeden z nejrozjařenějších kusů klasické hudby, Brahmsův houslový koncert, který ke konci značí šílenství.

 

Až na krev patří k těm snímkům, po jejichž konci se nemohu ubránit myšlence: toto je možná ten nejlepší film, který jsem kdy viděl.  

 

Protestantská etika a duch kapitalismu psaná ropou namísto inkoustu. Epos o chamtivosti amerického snu, o bezohledné kolonizaci Západu, o muži, kterého žene touha po penězích jen proto, aby se mohl od lidí odstřihnout. Daniel Day-Lewis jako bezskrupulózní piják mléčných koktejlů se tímto usadil vedle Pacinova Michaela Corleoneho mezi nejlépe zahrané mužské postavy v americkém filmu. Prostřední akt s bratrem dává vyniknout, jak přirozeně a beze spěchu film plyne. Co mu chybí v jasné zápletce, to nahrazuje rytmem. A ovšem dokonalými momenty. Bezchybný film. Nevybíravý film. Film revoluční jako spalovací motor.