Roberta Rodrigueze se nevyplatí podceňovat. Jeho posledním filmovým projektem sice byla netflixovská otřesnost Můžeme být hrdinové, ale jakmile může pracovat s dospělejšími tématy, jeho hravý přístup k filmařině stojí za pozornost. I nepříliš podařené kusy jako pokračování Macheteho či Sin City totiž nabízejí aspoň určité atrakce pro diváky, kteří se filmem chtějí hlavně bavit. A se stejným nastavením je dobré přistupovat i k hypnotické novince, kterou nemá smysl brát jakkoli vážně, ale jako guilty pleasure si ji lze náležitě užít.

V seriózním úvodu se seznámíme s tragickým osudem noirovského detektiva Rourka v charismaticky bručounském podání Bena Afflecka. Drsnému poldovi totiž nedávno unesli milovanou dcerku, kvůli čemuž se mu zhroutil život. Během následné snahy zabránit přepadení banky se dozví, že tajemný zlosyn by s jeho ztrátou mohl mít něco společného. Případ se pro něj stane osobní záležitostí a v pátrání mu pomáhá sympatická vědma Diana (Alice Braga). Ta patří stejně jako neznámý padouch mezi tzv. hypnotiky, tedy speciálně vycvičené hypnotizéry, jež dovedou pronikat do mysli druhých lidí a ovládat je.

Hypnotik: FOTOGALERIE

Zní to velmi béčkově, že? První polovina skutečně vypadá jako lacinější kriminálka s lehce mysteriózním přesahem a pár násilnějšími momenty. Snadno by se mohlo jednat o Rodriguezův oddychový projekt, ve kterém nebude vymýšlet nic složitého a pouze rutinně slepí několik žánrových tropů do jakžtakž uspokojivého tvaru, sebere peníze a může zase trávit čas s dětmi.

Jenže pak se ukáže, že všechno je trochu jinak a s přibývajícím počtem obskurních zvratů roste i úsměv na tváři diváka. Čím méně toho o příběhu dopředu víte, tím lépe – a vlastně ani nemá smysl se matrjoškovitým příběhem podrobněji zabývat, neboť s rostoucí mírou jeho děravosti a absurdnosti roste i zábava. Chaos poslední půlhodiny pak není katastrofálním důsledkem scenáristické neschopnosti, nýbrž naplněním konceptu, k němuž film od začátku nenápadně směřoval.

Už úvodní Rourkovo vzpomínání na dceřino zmizení naznačuje, že v hlavní roli budou zpřetrhané rodinné vztahy a síla lásky, která překoná nástrahy osudu či tlak institucí. A kdo jiný by se takovému tématu měl věnovat než právě Rodriguez, který do práce na tomto snímku opět zapojil všech pět svých dětí?

Scénář napsal už před dvaceti lety během natáčení druhých Spy Kids, a přestože jej před pár roky společně s Maxem Borensteinem (podepsaným pod třemi snímky z godzillí franšízy) přepisoval, bezelstná naivita v něm rozhodně zůstala. Leckteré motivy a pasáže navíc připomenou Matrix, Memento, Počátek, Minority Report, Podfukáře či řadu Hitchcockových thrillerů, vše samozřejmě v brakovějším a ošuntělejším balení. Tahle pomrknutí však pobaví spolehlivěji než už poněkud vyčpělé popichování marvelovských figurek a při narážce na Tarantinův vtip z Desperada cuknou koutky nejednomu milovníkovi přehrocených akčňáků našeho dětství. Rodriguez (alespoň občas) ví, co chceme.

Přehrajte si trailer Přidejte si k tomu další miniroličku céčkového matadora Jeffa Faheyho a rozumnou stopáž lehce přesahující hodinu a půl a adept na nejpříjemnější guilty pleasure roku je na světě. Mr. Hlad se mně po projekci s neskrývanou obavou ve tváři ptal, jestli mi to přijde lepší než Logan. Nepřijde. Ale užil jsem si to o trochu víc.