Na začátek si shrňme fakta: První Hostel vykázal luxusní zisk. Vysoký poměr tržeb ve vztahu k nákladům si, tak jako obvykle, vyžádal urychlenou přípravu druhého dílu. Původní plány hovořily o lednové protiváze říjnového Saw, tj. co rok, to nový nízkorozpočtový hit, v němž mladí lidé pláčou, prosí o slitování, aby nakonec beztak skončili pod kudlou. Užvaněný hororový nadšenec Eli Roth se začal tvářit jako spása žánru, nabrnkl si novou adaptaci Stephena Kinga a vecpal se do autorského tria s Quentinem Tarantinem a Robertem Rodriguezem. Jenže znovuobjevená slova jako machette, grindhouse či fake trailery tvář kinematografie zjevně nezměnily (díky bohu) a ani z Hostelu se nevyklubala veleúspěšná série (viz dnešní novinka – přesun na léto nebyl zrovna chytrý). Humbuk utichl, zůstal pouze Eliho třetí férový celovečerák.

Oproti tomu druhému se mnoho nezměnilo. Zmizela jen většina legrace, která první Hostel provázela. Hysterické reakce slovenských bratrů stihly zlidovět, takže Pulp Fiction promítané v televizích z padesátých let a Český Krumlov přelakovaný na průměrnou středoevropskou vesnici už nikoho nepřekvapí. Nebýt gangu malých cikáňat, ovládla by bezprostřední okolí Hostelu koncentrovaná nuda – malí Rómové naštěstí pořád chtějí dolar nebo žvýkačku, plivou slušným Američanům do tváří, hrají fotbal s různými částmi lidského těla a Milan Kňažko, v úsměvné roli arcimafiána, si je občas splete se střelnicí. Bez nich by byl Hostel 2 až příliš seriózní. Minimálně pro ty, kteří dokáží brát vážně pobíhání vyděšené černovlásky mezi maskami z dožínek.

Tahle černovláska je mimochodem tím nejlepším z celého filmu. Má-li Eli Roth na něco čuch, pak je to výběr hlavního protagonisty. Lauren German možná nemá míry supermodelky (na rozdíl od svých věčně vzrušených kolegyň), podobně jako posledně Jay Hernandez ale převyšuje všechny své spoluhráče charismatem. Jakmile se tedy dovtípíme, jak nakonec dopadl přeživší z prvního dílu (úvodní sekvence MÁ dokonce i atmosféru), čeká nás úmorně dlouhý pobyt ve společnosti této slečny a jejich tupých kamarádek. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že hlavní hrdinka Beth světélkuje bystrostí a intelektem a že se tudíž nechová stejně blbě jako jiné (smrt zasluhující) postavy - ale utrpení se díky ní zmírňuje. Utrpení, které vyplývá z toho, že Eli Roth prostě zůstal prachmizerným scenáristou a nevykvetl v alespoň průměrného režiséra.

Snaha je patrná na obou bojových frontách. Druhý Hostel se pokouší o propracovanější psychologii, když sleduje i dvojici zámožných řezníků, kteří si přijeli vybít svoje frustrace na nebohých dívčinách. Analýza duše je to ale silně povrchní, navíc v případě obou pánů vratce zakončená. Roth obětoval rozvleklé myšlenkové pochody na úkor překvapivých zvratů, takže po psychologizujících sekvencích, v nichž ti, kteří si zaplatili, najednou váhají (proč mi to přijde tak nevěrohodné?), odplynou všechna dilemata do nikam. V Hostelu pak zbude osmdesát minut nepříliš interesantní vaty, v níž se prakticky nic neděje. Resp. děje se to, že tři dívčiny sledují divní týpci o vizáži nejhnusnějších pražských bezdomovců a že jejich hubená těla probíhají mlhou nebo lesem a nakonec mizí v saunách... aby se konečně mohla vyjevit hrozivá pravda.

Tohle napínání ve skutečnosti není napínavé ani trochu. Proč ty holky nečapnou a neodtáhnou rovnou na křeslo? Důvody neznám. Každopádně by se Roth případnou zkratkovitostí uchránil od dalšího trapasu. Pokud totiž pověřuje kameramana Milana Chadimu, aby vytvářel pocit napětí pomocí komparsistů v lidových krojích, usměvavých bisexuálek a ohyzdných psů (ať už štěkajících nebo statujících u bot Milana Kňažka), stvrzuje tím pouze vlastní nedostatek talentu. Roth okoukal některé finesy učenějších režisérů a zjevně si zamiloval hudební montáže, v nichž za zvuků slovenských lidových písní (!) vstupujeme do příslovečného ticha před bouří, pokusy o pocit sklíčenosti přesto zcela selhávají. Tísnivost nebo příslib hrůzy Roth neumí bez krve uhníst, ač se o to více jak hodinu čistého času pokouší. Hostel 2 je proto většinou nezáživná zívačka s dementními dialogy a primitivními postavami, jež se nechovají dvakrát logicky. Některé věci se prostě nemění.

Roth nicméně slíbil, že některé věci se naopak změní a že přinese revoluci na poli filmového násilí. Samozřejmě, nepřinesl. Nepřinesl ani mnoho explicitního „masa“, jímž si fanoušci subžánru exploitation ospravedlňují fanfáry na Rothovu hlavu. Drsnější scény by šlo vměstnat do krátkého sestřihu, jemuž by dominovala mrazivá scéna s kosou. Za variací na pověsti okolo Alžběty Báthoryové se krčí jen slabá nehoda v obličeji a jeden choulostivý záběr pro pány. Roth vytáhl kulervoucí obsah, až na krvavou koupel s kosou se ale nezmohl na stejně kulervoucí podání. Hostel proto zase vyprchal v nudnou selanku, v níž ty dvě tři brutálnější scény nemají nárok zachránit výsledek. A to snad ani pro diváky (alespoň trochu kritické), kteří věří, že se má násilí natvrdo zobrazovat přímo před kamerou. Roth se k dané taktice neuchyluje příliš často, ale ani pamětihodně. A navíc jej zrazují i maskéři, kvůli nimž hostiny psů i zámožných milionářů vyznívají spíš srandovně než hrůzně.

Skoro vše při starém... Tak jako zůstal Eli Roth mizerným režisérem, jenž ke štěstí přišel spíš díky náhodě a těm správným kamarádským vazbám, tak se Hostel 2 nevyvlíkl z prostoduché nudy prvního dílu. Dvojka se zbavila očividných lapsů, podražila a nahodila profesionálnější look, na druhou stranu nepřišla s ničím zásadně novým. Akorát se okradla o nechtěný humor. A to je škoda. Roth díky tomu nemusí na tiskovkách srandovně vysvětlovat, že Hostelem kritizuje a „trestá“ kulturní omezenost Američanů (hotový filozof ten Eli), publiku ale ubyl jeden z nejpádnějších důvodů, proč se s druhým Hostelem popřípadě střetnout.