O nastavovaných sequelech úspěšných filmů už se nejen na MovieZone napsaly tisíce slov. Je to stále o tom samém – nadějný talent stvořil hit, producenti zavětřili, že se jim před nosem vyprodávají kina a tak není jiné cesty než tlačit na tvůrce, aby vycucaly z prstu (klidně i nesmyslné) pokračování, hlavně když bude pro všechny příští rok na nový Mercedes. Moudří režiséři, jako dnes Alexandre Aja, ze zkázonosného kruhu vyskočí a jdou si moudře ukájet artistní ambice na nový palouček. A na režijní stoličku usedá nový – o mnoho méně nadějný, avšak dosud opomíjený a přirozeně žíznivý – talent, aby z těžké pozice dokázal obhájit, že jeho povrchní film měl byť jediný důvod existovat.

Hory mají oči 2 bohužel nemají jediný důvod existovat a režisér Martin Weisz tudíž selhal. Dobře uzavřenou kapitolu o vyhynulé rodině, která byla ve špatnou dobu na špatném místě, přetvořil v kapitolu neuzavřenou a napojil na ni banální historku o tom, kterak jednotka čítající htsku vědců a jednoho vojáka ještě jednou prověřuje tajnou zónu kvůli podezření na aktivitu… ehm… zmutovaných lidí. V okamžiku, kdy důstojně zahyne za efektního bublání asi v prvních pěti minutách, je jasné, že řetěz bude pokračovat. Jeho dalším článkem je skupinka mladých hňupů, břídilů, hurvínků a sexy barových tanečnic, které z nějakého neznámého důvodu strýček Sam přijal pod svá křídla a prostřednictvím drilujícího hlavouna z nich profiluje chloubu americké armády. Chtělo by se mi nějak barvitě popsat, co uvidíte na plátně, ale těžko najít vhodného výraziva - to se zkrátka a dobře musí vidět.

Jen v krátkosti: Bandě zmutovaných kanibalů čelí kupříkladu matka čtyřletého dítěte (která si tajně odskakuje, aby si přehrávala jeho srdceryvný videovzkaz na mobilu) či stotřicetikilový geek, který funí vysílením na každém rohu. Abychom byli výstižní, role vzali herci, pro něž měly druhé Hory znamenat díru do světa a otevřené dveře dalším velkým příležitostem. Jsou mladí, nezkušení, a i když by jim asi nikdo z diváků neuvěřil, že nejsou drsnými vojáky, nesnaží se jim to po herecké stránce ani trochu vyvrátit. Místo předpisových muskulatur naolejovaných bijců tu tedy máme bandu… no ano, takových mírných dementů, kteří stojí na prahu jisté smrti, za kterou si můžou svou neuvěřitelnou hloupostí.

O myšlenkových pochodech a racionálních posunech postav z Hor 2 v rámci děje by se dala napsat esej, jen po cestě z metra po projekci jsme se s kolegou Civalem nasmáli při vzpomínce na zhruba patero nejvýraznějších špeků, zahrnujících kupříkladu následující: Vycvičený voják si jde odložit do umělohmotné budky Toi-Toi a nezapomene opřít svůj samopal zvenku o stěnu, aby mu ho mutanti mohli ukrást. Když pak vyběhne se staženými kalhotami ven, protože uvnitř výkalů našel živého (!!!) člověka, který mu sahal na přirození a začne se posléze divit, kde má zbraň, přišlo mi, že sedím na komedii Zdeňka Trošky. Podobně se lze cítit v situaci, kdy je polovina jednotky mrtvá a měla by držet při sobě, protože mutanti mohou číhat kdekoliv. Je to ten nejlepší čas pro jednu z hlavních hrdinek, aby se odtrhla a šla bez zbraně (!) za vzdálenou skálu, protože tam bude mít na močení více soukromí.

Je to však jen zlomek zoufalých výpadů (a jejich prostředníků), které se z filmu sypou jako virtuální koruny do kasičky charitativní akce s velkým žlutým kuřetem. Neschopnost vybudovat nápadité scény, vykoupat je v napínavé omáčce a posadit diváka do adrenalinem poháněného sedadla, zachvacuje prakticky všechny řemeslné posty druhých Hor, jejichž laťka jako by se zasekla v osmdesátých letech. Weisz poskvrňuje originální charaktery Wese Cravena nemohoucností (dodává jim pouze efektní slintání), své hrdiny hloupostí a všechny nechá pobíhat úmorných devadesát minut v prázdných lokacích, které se v opakovaném rytmu stávají svědky nesmyslného zmatkování trénovaných profesionálů a jejich následné smrti. Skutečnost, že nápady jsou tu vysoce ceněnou komoditou, budiž patrná zejména posledních padesát minut, které se odehrávají v temné jeskyni a kromě občasných pádů vojáků se v nich vůbec nic neděje. Pokud už se něco dít začne a film se konečně rozjede do vytoužených obrátek, zčistajasna končí. Vysvobozujícím světlem nalezeným za prvním rohem, které naši hrdinové marně hledali celou dobu.

V okamžiku, kdy zvětříte sérií kiksů a víte už s jistotou, že to nebyla náhoda, dělí se podobné filmy na dvě kategorie: Ty, u kterých zkrátka vypnete, obstojně se odreagujete a utečou vám jako voda – a ty, které neutíkají, narušují svou hloupostí vyžadovaný „guilty pleasure“ prožitek a v rámci nějakých nesmyslných regulí se prostřednictvím nudných zvratů pokoušejí prokousat na hranici devadesáti minut, přestože to po nich nikdo nechce. Weiszova verze „moderního hororu“ si ukrajuje z koláče druhého. Netřeba polemizovat nad tím, co tu mohlo vypadat líp a kde mohli autoři trochu ubrat; Už koncept úvodních titulků naznačuje, že se skvělým remakem z minulého roku se příliš nepočítá a tohle béčko má splnit to, s čím přišlo na trh. Vydělat první víkend na proslulé značce, vydělat v půjčovnách na proslulé značce, zaplatit se a zůstat zapomenuto. V tomto směru je plán už teď splněn na 100% a není ani třeba být jasnovidcem.

Některé filmy zrají, čím víc o nich přemýšlíte. V nefalšovaně pobaveném duchu si je můžete v myšlenkách probrat odshora dolů a užít si spoustu veselých minut při lelkování v čekárně u zubaře. I to je hodnota, kterou film může dodat. Druhé Hory se o to ve své tvrďácké vážnosti a žánrové serióznosti asi nesnažily, ale co naplat – je to to jediné, co vám z nich zbude. Ve světle kontextů a souvislostí z toho vyplývá jedna zásadní věc s ohledem na minulost i budoucnost: Tvůrce prvního dílu, Alexandre Aja, je fantastický řemeslník a vizionář, který si zaslouží mnoho dalších šancí ve filmech, která nebudou mít otřesná pokračování a zůstanou navěky věků neposkvrněna producentskou chamtivostí a následovnickou neschopností.

P.S. Jsem na leccos zvyklý a na plátně ustojím prakticky jakékoliv dění. Když se ale někomu v rámci detailu kvedlá prstem v mozku skrz díru v hlavě, dotyčný řve jako na jatkách, a z vlasů mu padají kousky mozkové tkáně, nutí mě to k úvahám, co bude v kinech za pár let považováno za normální.