„Tak to máme za sebou.“ Odporná věta, ale nedá se nic dělat, právě to je pocit, který po Bitvě pěti armád přichází namísto dojetí, katarze či nadšení z dokonalé filmové ságy, jejíž vyvrcholení nás nutí vyrazit do kina ještě několikrát, jako tomu bylo u Návratu krále. Slušelo by se na tomto místě zhodnotit i celou trilogii, ale i ta nejfanatičtější „lembasová hlava“ musí uznat, že bychom skončili u dohadování, o kolik je Hobit slabší než Pán prstenů. Analyzovat důvody je taktéž zbytečné, všichni přece víme, že je tu jistý vývoj Jacksona jako filmaře, ohromný komerční tlak i potřeba udržet v chodu novozélandskou filmovou mašinérii (velmi trefně na to v nedávném rozhovoru poukázal Viggo Mortensen, když tvůrce jako jsou Jackson či Ridley Scott označil za otroky obrovských štábů, které od nich očekávají výběr nákladných, obživu zaopatřujících projektů).

Můžeme snít i o tom, jaký by byl Hobit v režii Guillerma del Tora. Ano, byl by jiný. Zřejmě výrazně. Protože jestli se dá Hobit (kterýkoli díl, ale ten poslední obzvlášť) nějak stoprocentně definovat, tak jako „film Petera Jacksona“. Určitě to není neosobní unifikovaný studiový patvar, u něhož těžko určit, kdo ho vůbec natočil. I přes různé komerční a trendové ústupky (přidání ženské postavy, rozdělení na tři části, klopotný střih trojky apod.) je tato rozmáchlá fantasy trilogie pořád a především vizí a dílem jednoho člověka. Jeho rukopis je cítit v každičké scéně, dokonce i v těch natočených druhým štábem.

Otázkou zůstává, jestli je to dobrá zpráva. Ano i ne. Už od King Konga víme, že Jackson (podobně jako Lucas v prequelové trilogii SW) naprosto ztratil smysl pro míru a dokáže do filmu naplácat všechno, co se mu v danou chvíli zlíbí. Je jistým způsobem tragikomické dívat se, jak tento přerostlý a zarostlý dvanáctiletý chlapec narve do filmu hejno obrovských netopýrů a červy z Duny, což jsou triky za strašlivé miliony dolarů, protože se prostě vzbudil s nápadem, že by je ve filmu chtěl. V obsáhlých bonusových dokumentech na rozšířené verzi nám pak jistě vysvětlí, jak se tyto prvky dostaly do filmu složitým a kolektivním tvůrčím procesem... ale ruku na srdce, Bitva pěti armád je (stejně jako předchozí díly) dvouhodinové napjaté očekávání, s čím vším se Jackson ještě vytasí a jestli to bude jen efektní a zběsile přeplácaný digifest, nebo se dočkáme i funkčního příběhu.

Hravost je základní definicí současného Jacksona. Ještě za dob Pána prstenů to byl i soustředěný vypravěč, ale ty časy jsou pryč. Hobit je už pouze velká hra, vítejte v lunaparku Středozem! Jistě, jsou tu i vážnější tóny, které často velmi dobře fungují, ale pak (jako u vynikající scény vymetení Saurona z Dol Guldur) najednou přifrčí ten chlápek s trusem na kebuli a králičím spřežením a už se zase vezeme na horské dráze. Jacksonova hravost je zábavná, umí s ní vystrouhat vtipnou i napínavou scénu. Použití Thranduilova rohatého zvířete v bitvě nebo další Legolasovy vylomeniny jsou pořád fajn, i tentokrát je film plný divokých nápadů, efektně useknutých hlav a všech těch šíleností, které od Jacksonovy trikové akční jízdy očekáváte.

Jenomže pak začnou umírat hlavní postavy a mělo by nastoupit dojetí a emoce a ono nic, nebo v lepším případě nic moc. Když je film taková divočina, těžko pak může nastat funkční katarze. I navzdory onomu vytýkanému natahování (jedna knížka na tři filmy, bóže!) nezůstane v Bitvě pěti armád dost prostoru na pěkné doklepnutí vztahů postav. Rozšířená verze to možná trochu vyladí, ale kinoverze je uspěchaná a nedostojí výzvám typu „Thorinovo šílenství a jeho dopad na přátelství s Bilbem“ nebo „Bard se učí jednat jako moudrý vůdce“. Nic z toho vlastně moc nefunguje, částečně kvůli scénáři (jalové dialogové klišé naprosto zazdí dějovou linii Tauriel / Kili / Legolas / Thranduil) a také zásluhou několika slabších herců.

Martin Freeman je opět vynikající a pocítíte to tím víc, o kolik méně prostoru dostane. Gandalf je Gandalf, Luke Evans je dokonalý Bard, Legolas ověřená klasika, i Lee Pace dostává elfského krále do žádoucí polohy. Hlavní konflikt filmu ale drží na bedrech Richard Armitage jako Thorin. Názory na jeho herecký výkon se asi budou různit podle toho, nakolik vám trpasličí Sandokan připadá sexy, ale... ne, ten přerod ze sympaťáka v šílence a zpátky v usměvavého kamaráda se ukázal být nad jeho schopnosti. Což je u postavy, kolem které se točí celá zápletka, zásadní problém.

Ale kašlat na postavy a emoce, je ta titulní bitva velkolepá? Ale ano, je. Hlavně pokud máte vysokou toleranci vůči pěkně sešikovaným digitálním postavičkám. „Zimomriavkový“ moment typu rohanská jízda nečekejte, Pelennorským polím ani Helmovu žlebu se bitva pěti armád svým rozmachem a osudovostí ani nepřiblíží, ale řežba je to efektní, katapulty drtí hradby a Howard Shore servíruje jeden fungující motiv za druhým. Jackson hodně překvapí, když akční finále vezme z hlavního bojiště do zřícenin na opuštěné hoře, kde se odehraje několik osobních soubojů tváří v tvář. Což je fajn, bez nich by všechno to hrdinské umírání nemělo už vůbec žádný emocionální dopad.

Dost velkým problémem filmu je, že se hrdinové často chovají jako naprostí imbecilové, a to dokonce i v rámci fantasy světa, kde nevadí přepálenost akce (Legolas nás vytrénoval) a takové ty věci, že se hradby sypou jako lego po jednom zásahu z katapultu. I nad sestřelením draka zlomeným lukem by se dalo přimhouřit oko. Když si ale trpaslíci v jednom záběru navlečou parádní pancíře a přilbice a později stejně vyrazí do bitvy (s ohromnou přesilou dvakrát větších skřetů zakutých v masivní oceli) v kabátcích a bez přilbic, vaši toleranci k blbosti fantasy hrdinů to bolestně nahlodá. I to, že trpaslíci ty ohavné mašiny na zabíjení likvidují jedním úderem někam do oblasti slabin, začne být časem nepříjemně rušivé. A pak třeba přijde Medděd, který má jako jediný šanci skřetům opravdu zatopit, vy čekáte na nejvíc cool scénu z knížky... a nelítostný střih vás vrátí do reality.

Už podezřele střízlivá délka filmu naznačovala, že tentokrát se muselo stříhat víc, než je u Jacksona obvyklé a než mu bylo milé. Není to nutně negativum, Bitva pěti armád má díky tomu ostré tempo a působí mnohem kompaktněji a sevřeněji než předchozí části. Horší je, že v tom spěchu nestihnou dostatečně vyznít osobnější scény a občas je střih tak necitlivý, že to narušuje návaznost scén (Legolas letící na netopýrovi).

Po tolika negativech vás asi překvapí relativně vysoké hodnocení filmu. Nedá se nic dělat, lembas působí. Bitva pěti armád má spoustu nedostatků a místy je vyloženě hloupá, ale pořád je to velkolepé a zábavné fantasy dobrodružství, na které se moc dobře kouká a ve svém žánru pořád nemá důstojnou konkurenci. To Jacksonovo nasazení pro věc je natolik nakažlivé, že vám po většinu filmu umožní ignorovat chyby a zapomenout na ten ohavný kalkul někde v pozadí celého projektu. Těším se na rozšířenou verzi. Tento díl ji totiž potřebuje mnohem víc než Neočekávaná cesta a Šmak.

ZÚČASTNĚTE SE CELOSVĚTOVÉHO VÝZKUMU, KTERÝ MAPUJE
OČEKÁVÁNÍ HOBITA A NÁZORY NA VÝSLEDNOU FILMOVOU TRILOGII