Studio MGM je na tom bídně. Poté, co se sotva vylízalo z bankrotové bídy, jejíž řešení odložilo natáčení Hobita (nebo bondovek) o dlouhé roky, se teď potřebuje pořádně nažrat. Proto je potřeba natáčet filmy s agentem 007 co nejrychleji, natáhnout Hobita na trilogii a dokopat do kin prémiovou kvalitu (a když nezabere 3D, vypochodujeme s HFR). Je tedy třeba vidět jistou rovnováhu mezi autorskou chamtivostí Petera Jacksona, která nedovolí nechat jediný záběr na podlaze střižny, a chamtivostí producentskou, která velí vydělávat prachy. Hodně prachů. Jak moc se však tyhle zákulisní šachy promítají do nejočekávanější filmové události sklonku letošního roku?

Předem se přiznám, že na rozdíl od Potterů a LOTRů jsem Hobita četl (resp. naposlouchal ve formě audiobooku) předem. Je to pro mě celkem raritní zkušenost, protože knihy, které čtu mají v sobě buď humorné fejetony, chytré trivia seznamy nebo obrázky s prsatými superhrdinkami a explodujícími planetami. Tak či onak jsem šel vlastně na hybrid - první ze tří filmů, který těží rovným dílem útlou předlohu, další Tolkienovy zápisky a fantazii scenáristů. Jackson šachuje s postavami a událostmi, takže se děj jednoduché pohádky prohýbá pod v knize neexistujícími akčními scénami, dialogy (Saruman a Radagast mají ve filmu překvapivě dost prostoru) a vlastně i flashbacky, jimiž se komentuje kontext i historické ukotvení jednotlivých událostí.

Hobit: Neočekávaná cesta: FOTOGALERIE

Nejen pro ty, kdo zapomněli, nebo neumí používat Wikipedii. Jackson si nořením do starých známých scén a postav usnadňuje práci. Navíc tasí obvyklé triky - kamerové obíhačky, pompézní motivy, dechberoucí výpravu. Těžko ho lze obvinit z hraní na jistotu, prostě jen oprašuje řemeslo, které Hollywood posledních deset let zkoušel marně napodobit. Někteří kolegové při pohledu na děj Hobita rádi použijí Bilbovu hlášku "Cítím se divně, jako kousek másla namazaný na příliš velký krajíc", ale Jackson se generováním dalších a dalších přídavků snaží mezeru mezi dospělým Pánem prstenů a pohádkovým Hobitem zmenšovat. Někdy to působí křečovitě, třeba v případě rokování v Roklince, kdy snad filmaři stáli za kamerou se stopkami a tiše prosili herce, ať používají co nejvíc příslovců… každá vteřina je tu dobrá, dokonce i ta Galadriel se ke Gandalfovi otáčí tak pomalu, že sundáte 3D brýle, protože nevěříte vlastním očím.

Jindy Jackson okatě vrazí do několika minut několik milionů, třeba když se začnou zničehonic boxovat skály, po kterých naše výprava štráduje. Vaše zadnice ale nikdy nepozná středověk, protože už dávno nesedí v multiplexu, ale ve Středozemi. Tohle kouzlo buď funguje nebo ne. V druhém případě vás nespasí ani vynikající herci a místo klasické lotroviny budete řešit detaily ve stylu tenisek ve Společenstvu prstenů.

I mírně nadprůměrnou historku lze odvyprávět ve velkém stylu.Možná bychom mohli alespoň trochu nastínit děj. Mladý Hobit se setkává se starým čarodějem a partou divných existencí, které hodlají vyrazit na dalekou výpravu, na níž číhají mnohá nebezpečenství. Staví se v Roklince, pobijí pár skřetů a začnou si všímat něčeho velmi, velmi temného. Hobit pak během odloučení od hlavní skupiny potká tvora, který si říká Glum. Je vám to hodně povědomé? Můžete si dělat legraci z Tolkiena nebo z Jacksona, ale začátek Pána prstenů a Hobit mají velmi, velmi podobnou stavbu. V obou případech je děj rámovaný hobitíma očima, ale zatímco Frodo je jen malým hrdinou v soukolí dějin, Bilbo je - jak už název napovídá - hlavním hybatelem. Martin Freeman je naštěstí mnohem charismatičtější než věčně vykulený Elijah Wood, takže se nemusíme bát, že by jeden herec neunesl na bedrech tak velký příběh. Navíc je vždy jištěn nějakou velkou kapacitou, ať už jde o Gandalfa, vynikajícího Gluma nebo (v závěru) draka Šmaka. V prvním filmu se ale hodně chodí. Obíhačky kolem majestátných hor jsou zaměnitelné, jen ti lidičkové jsou trochu menšího vzrůstu.

Je samozřejmě příliš jednoduché se prvoplánově rochnit v nostalgii, která se dostaví s prvním hrábnutím do orchestru a záběrem na stále stejně vyfintěnou Roklinku. Moje nadšení z Hobita ale nestojí na oprašování hezkých vzpomínek. Přepálené podivínství Radagasta, zaměnitelní trpaslíci (trčí jenom Thorin, který ale jako trpaslík vůbec nevypadá…) a digitálně uspíšená produkce jsou jen rýmičkami na jinak zdravém vyprávění. A ano, Hobit místy hodně spoléhá na CGI, hlavně v podzemní bitvě se skřety, ale úroveň triků je konzistentnější než v Pánovi prstenů. Jackson navíc předvádí neprůstřelné řemeslo a při pohledu na Bledého skřeta máte pocit, že by z fleku natočil adaptaci God of War, a všichni by rázem hledali čelisti ze suterénu.

Přehrajte si trailer K jeho smůle se musí poměřovat s Pánem prstenů - rozmáchlejší látkou se zajímavějšími hrdiny a podstatně vypiplanějšími osudy. Látkou, která už je obalena desetiletím "prověřené kvality". Navázat na tuhle niť není vůbec snadné a tancovat mezi kompromitovanou předlohou a kompromitovanými představami fanoušků podle not hladových producentů ještě obtížnější. I v téhle ambicemi a odbočkami zbytnělé verzi ale Jackson ctí zásady dobrého vypravění. Což je o tolik cennější, o kolik víc se na ně v současném Hollywood šlape. Moje spokojenost v tomhle případě není hnána naplněním fandovských vizí nebo kvóty useknutých hlav, ale prostě tím, že i mírně nadprůměrnou historku lze odvyprávět ve velkém stylu. Vypravěč je důležitější než příběh. A Jackson ani po několika nedávných klopýtnutích neztratil nic ze svého umu.

Když se Bilbo poprvé setká se svým mečem, zákeřným Glumem nebo osudným Prstenem, není to jen o rutinním odškrtávání políček s povinnými zvraty, není to o počtu fandovských orgasmů. V každém jednotlivém okamžiku je cítit jistá ruka vypravěče. Je to kouzlo, ze kterého někteří vyrostli. Jiní kvůli němu vyrůst odmítají. Důležité je, že pořád funguje.

P.S.: Názory dalších členů redakce najdete v prvních dojmech.