Spoluscenáristé Tichého místa, kteří se loni vytasili s poměrně lacinou sci-fi 65, se dostali pod křídla našich oblíbenců A24. Od hvězdného studia jsme dlouhodobě zvyklí na vysoko nastavenou laťku, zejména co se týče hororového žánru. Laskominy jako Děsivé dědictví, Čarodějnice nebo Slunovrat se všechny etablovaly jako vyčnívající prvky hororového žánru posledních let, které nesledovaly jen trendy či lajky na instagramu, ale oslňovaly neotřelou formou, pevně uchopenou režií či nápaditým scénářem. Scott Beck a Bryan Woods se teď k těmto žánrovkám pokusili připojit svým Heretikem, kde se ke všem zmíněným přísadám přidal i Hugh Grant.

Ostatně kdo jiný by si měl zahrát postaršího bývalého profesora teologie, jenž ve svém zapadlém domečku láká mladé misionářky na kus koláče. Venku bouří čím dál divočejší vánice, nejbližší civilizace je několik mil odsud a není tak divu, že růžolící mormonky naivně vkročí do domu sympaticky vypadajícího gentlemana, jehož manželka ve vedlejší místnosti peče voňavou borůvkovou laskominu. Jenže ponejprv se zájmem kladené otázky na teologii směřující k vytoužené konverzi a přijetí nové ovečky do vlastních řad začnou být čím dál podivnější, manželka se stále neozývá a dívky jsou taženy hlouběji do domu. Co všechno v něm číhá?

Napětí a tenze. Tísnivé pocity jsou v první části filmu všudypřítomné. S hlavními hrdinkami se totiž seznamujeme uprostřed jejich zdánlivě dětsky vedené konverzace o kondomech a tom, jak je pornografie a obecně sexualita nepřípustná. Je tak zdůrazněna jejich naivita odrážející se i v idealizaci vlastního teologického přesvědčení. A ve chvíli, kdy je jejich rozpustilost na vrcholu, musí zaklepat na dveře, za nimiž se cosi divně a příliš dlouho pohybuje. Scénář v tu chvíli přesedlá na neskutečně napínavou hru na kočku a na myš a divák si nervózně poposedává víc a víc.

Opět se u mě nevyhnutelně dostavil dojem - proč tohle taky netočíme? Velmi dlouho se totiž jen sedí v místnosti s vichrem bušícím do oken a plápolající svíčkou na stole, zatímco orchestr pocitů v divákovi hraje jen a pouze díky tísnivé atmosféře a gradující interakci mezi třemi postavami. Nehledejme žádné příliš děsivé momenty, nadpřirozeno tu nehraje žádnou roli a lekačky nejsou potřeba. Strach a děs je však všudypřítomný, a to zcela díky slovní rozmluvě mezi naivními dívkami a inteligentním panem domácím, která se postupně a k nesnesení napíná jako tětiva, která musí každou chvíli vystřelit. Zůstáváme v jedné místnosti a sílící dojem, že tady je něco špatně, se dostává čím dál výrazněji do popředí. Stačí k tomu jediný starosvětský obývák, vyšperkovaný scénář, pevná režie, dvě skvělé herečky a brilantní Hugh Grant.

Vzpomeňme teď na jeho role z posledních pěti let. Mimo zábavného camea ve druhém Na nože a takřka povinné účasti v taškařici Bez polevy se čím dál výrazněji láskyplně rochnil v úlisných a velmi výrazných rolích. Umpalumpa ve Wonkovi, novinář v Gentlemanech, oslizlý záporák v ritchieovce Operace Fortune: Ruse de guerre a zejména ve famózním Dungeons & Dragons: Čest zlodějů. Jeho part v Heretikovi je tak jakýmsi vyvrcholením této cesty, které dává vědět, že Grant si vybírá neskutečně povedené, zábavné i vynikající role. Mám z něj dojem, že neupadá do pozadí jako jiné hvězdy z přelomu milénia, ale naopak se etabluje jako čím dál výraznější umělec, který si umí vybrat. 

Heretik tak v obrovské míře stojí i padá právě s jeho přednesem, v němž se mísí jeho dobře známá nonšalance a gesta, jež velmi dobře známe z romantických komedií. Jenže zatímco v Notting Hillu či Lásce nebeské byla roztomilá a rozpustilá, zde věstí něco nesmírně děsivého a těžko popsatelného. Grant je tak v tomto případě ukázkovým příkladem toho, jak významně se může povést, když umělec vykročí ze své škatulky. Když přednáší mladým vystrašeným dívkám o religionistice a rozmetává mnohá náboženská dogmata, je uhrančivý i děsuplný, přesto však divně přitažlivý. A sám se divím, že jsem tohle teď napsal.

První polovině filmu tak nadšeně tleskám. Bravurně se tu pracuje s gradací, zdánlivě nenápadnými náznaky, jež jsou v pozdější fázi filmu využity, i s rostoucí nervozitou u sympatických dívek. Obě jednají poměrně inteligentně a na poměry hororů bystře. Dobře si uvědomují, že je tady něco divně, a tak se velmi rychle snaží vzít do zaječích. Opět je tak velmi snadné jim fandit, neboť tohle nejsou žádné hloupé nanynky, které by přímo nabíhaly na nože svých obětí, ale rozvážné mladé ženy, které si chtějí zachránit krk. Jedna je zarputilá, chladnější a s temnou minulostí, druhá sladce naivní, rozverná a až dětsky přívětivá. 

Poměrně podnětné jsou výměny, kdy Grant štěpí přesvědčení dívek a na spojení Monopolů, světových náboženství, Radiohead, Ježíše i Jar Jara Binkse ilustruje vlastní teze a poměrně hluboce propracovanou motivaci. Dívky však nejsou hloupé, kontrují a snaží se vymanit. Hra na kočku a myš tak stále pokračuje, graduje a zapojuje se do ní čím dál více děsivých prvků, jako je sklep, zbraně či klaustrofobická tíseň. Stále však vůbec nevíme, s čím máme co do činění, jestli si týpek v pletené vestě jen hraje a je prudce inteligentní, nebo jestli za rohem číhá nějaké monstrum z podsvětí. Pouhý průchod zhasnutou chodbou za ticha je tak v tomto filmu mnohem děsivější než drtivá většina laciných lekaček, které lze najít v mnoha současných hororech.  

Drobná potíž nastává ve druhé polovině, kde se bohužel dostavuje poměrně častý neduh mnoha hororů. Děj, který staví na premise "Co se to tady sakra děje a o co mu jde?" musí nutně přinést nějaké uspokojivé vysvětlení. Čím je napětí našponovanější, tím jsou posléze očekávání vyšší. V druhé půlce se tak děj poměrně rychle překlopí ve vysvětlovačky a naháněčky, které ostře kontrastují s postupně budovanou první polovinou snímku. V tu chvíli navíc určité postavy dojdou ryzí přeměny, která je vzhledem k jejich dosavadnímu působení těžko uvěřitelná a zdá se trošku na sílu. 

Přehrajte si trailer Vlastní závěr působí ambivalentním dojmem. Osvětlení motivace Granta nijak nekoresponduje s jeho doposud zdařile demonstrovaným intelektem, ale působí jako názor, k němuž dojde každý průměrný dacan nad šestými Svijany. Závěrečná konfrontace nicméně vrací filmu půdu pod nohama a v divákovi rozvine příjemný pocit, který roste. I díky tomu, že ve mně film zůstává a příjemně se rozlévá, a zejména díky odvaze nestavět na nadpřirozenu a lekačkách, ale vypiplat děj formou výborných interakcí postav i umně budovaného napětí, pak přidávám bodík navíc na vydřenou osmičku.