Akční film jako mainstreamový žánr je mrtvý. Už se s tím jednou provždy smiřme a nechme jeho žezlo vláčet komiksovými pohrobky. Nikdo neříká, že jednou znovu nepovstane, ale momentálně je ona jiskřička naděje udržována při životě nízkorozpočtovými experimenty, parodiemi nebo poklonami. Výjimku tvoří snad jen nostalgické poklony typu Bond nebo Kingsman (propojené navzájem), případně Rychle a zběsile, převlečené hned do několika subžánrových kabátů najednou. Hardcore Henry je přesná ukázka toho, co se stane, když dáte kameru klukovi z YouTube, co na akčních eRkových jatkách vyrůstal. Není to poprvé, co jsme svědky podobné generační obměny, ostatně už Zastav a nepřežiješ (dále už jen Crank) s Jasonem Stathamem bylo pokusem o hybrid filmu a videohry, komplet s absentujícím dějem, frenetickým tempem a hrdinou mezi nebem a zemí (nebo zemí a peklem?). Hardcore Henry jde ale ještě dál.

Illya Naishuller totiž na místo Jasona Stathama využil němého anonymního Henryho (můžete mu říkat třeba Pepa) a kamera nikdy, nikdy neopustí pohled z jeho vlastních očí. Film je tak povýšen na 3D střílečku, resp. pohled z horské dráhy. Vy jste hlavní hrdina, vy dokážete úplně všechno. Je to odvážný experiment, o kterém se v Hollywoodu šušká od chvíle, kdy někteří tvůrci zkusili instalovat kameru do hlavy hrdiny na pár scén či minut (viz poklona Doomovi v jeho celovečerní filmové adaptaci). Nikdo ale nebyl takový blázen, aby to protlačil do produkce. Až Naishullerovi se poštěstilo, když Hollywood doslova obešel. Ruské a čínské peníze (konkrétně tedy mrzkých deset milionů dolarů) zajistily, že se Naishullerův YouTube kraťas Bad Motherfucker dočkal celovečerní podoby. Původně se měl snímek jmenovat Hardcore, posléze se přejmenoval na Hardcore Henry. A Henry je alfa a omega celého filmu. Všechno se totiž točí kolem něj. Doslova.

Je neuvěřitelné, že se Naishullerovi povedlo otisknout atmosféru, nápaditost a dravost svého pětiminutového akčňáku do celovečerní podoby? Nikoliv, věří se tomu snadno, divák si ale v první půl hodince položí otázku, zda se to vůbec dá ukoukat. Nikomu bych nedoporučoval chodit na 4DX. Ano, tenhle film je tomu šitý na míru, ale mám pocit, že by to mohlo být snad až příliš intenzivní. Stejně tak bych si nesedal blíž než do šesté, sedmé řady, pokud opravdu nechcete mít ukroucenou hlavu. Obě zmíněné varianty mohou některým povahám zážitek umocnit, ale pro ostatní to bude už tak na hraně.

Nejlépe samozřejmě z pohledu vlastních očí fungují přestřelky, na ty jsou naše hráčské oči zvyklé nejvíc, takže se mozek rychle adaptuje. A ten zbytek? Bouračky známe z ruských dashboardů, a to včetně nadávek, takže vlastně ani nepotřebujeme titulky. Skákání po střechách nám také východní bratři předvádějí, když lezou po střechách a anténách mrakodrapů. Vlastně nás YouTube na Hardcore Henryho připravoval dlouhé roky. Tedy s tím rozdílem, že tady je spousta krve, násilí, licencované hudby... a možná, možná i nějaký ten děj.

Pokud tedy považujete to, co se dělo v Cranku za děj. Henry se totiž podobně jako Chev jednoho rána probudí a je mu rychle naservírováno, že je úplně v háji, takže pokud nevyrve osudu vlastní život z rukou a nezačne popravovat bezednou armádu pěšáků, naskočí závěrečné titulky rychleji než obvykle. Není čas na otázky, nejdřív se střílí, potom rychle povídá. Naštěstí je tu Sharlto Copley v dost možná nejlepší roli své kariéry, který vyskakuje doslova odevšad. A dokazuje, že alespoň jednoho dobrého herce ten film opravdu potřeboval. A díky bohu je na správném místě. Celý zbytek zápletky je totiž tak akorát banální, abyste se těch prvních třicet minut drbali na hlavě. Vydržte to, protože Naishuller ho překlopí do absurdity, která s přehledem ukazuje záda i Stathamovi, nabíjejícímu si bradavky z autobaterií.

V deseti milionech se snadno utopilo několik epických akčních scén, vybuchujících aut, helikoptéry, tanky a dokonce i nějaký ten sci-fi prvek. Jestli jste někdy hráli GTA V z pohledu vlastních očí, budete rychle doma, a vaše hlava si oněch necelých devadesát minut bez problémů přebere. Na vizuálu je vidět, že je trochu špinavější a slabší než je hollywoodský standard, ostatně točilo se na dnes už zpátečnické Go Pro 3. V postprodukci s tím chlapci trochu zakouzlili, ale místy má člověk pocit, že opravdu kouká na YouTube. To na druhou stranu filmu propůjčuje další rozměr - máte pocit, že se to opravdu děje, že nekoukáte na kaskadéry a kulisy, ale na opravdový masakr v reálném světě.

Od téhle iluze vás naštěstí režisér odtrhne skvělým soundtrackem, podobně jako v kraťasu tu střih na hudbu skvěle funguje a vrcholí ve dvou scénách. Jedna je bizarním tanečním číslem, druhá pak variací na berserk mód z Dooma. Až uvidíte, pochopíte... Ruské kulisy a z plných plic nadávající kompars pak dávají atmosféře korunu, vše je totiž zároveň exotické a přitom tak povědomé. Těžko na to ukázat prstem, ale vlastně to ani nemá smysl, protože kam se Henry podívá, tam sto let tráva neroste. Buď tam dopadne granát, mačeta nebo bezprostřední okolí olíznou plamenomety. Mrkněte a propásli jste to. Tenhle film není pro starý, ať už duchem nebo počtem dioptrií.

Přehrajte si trailer Hardcore Henry je atrakce. Film, videohra a horská jízda v jednom. Buď se budete chtít svézt ještě desetkrát, nebo budete hledat pytlík na zvracení. Nic mezi tím neexistuje. A jakkoliv Naishuller možná nevymyslel znovu kolo, ani nevrátil akční film do první ligy, podíval se na něj úhlem, který je hravý, svěží a zábavný. A dobrovolně si zvolil cestu peklem, když neuhnul z vlastního pohledu ani na vteřinu. Potlesk pro něj i pro Timura Bekmambetova, který se s ním sešel 1. dubna 2014 a řekl mu, že ty peníze na celovečerák sežene. Naštěstí to nebyl apríl.

A vy teď můžete jít do kina na film, u kterého možná nepochopíte jak vzniknul, možná nepoberete ani proč vlastně existuje. Ale naštěstí tu je a já doufám, že se najde dostatek otevřených hlav, které to ocení. A i kdyby ne, už je natočený a nikdo nám ho nesebere. Už se nemůžu dočkat článku o estetice akčních scén, jejich přípravě a natáčení. Budu si ho muset sám napsat, ale taky doufám, že se objeví i další články od jiných pomazaných hlav a nebudou jen o "dětinské glorifikaci násilí". Kdo tenhle film vezme vážně, ten prohrál předem. Je to nostalgické vzpomínání na akční pecky osmdesátek, které ovšem paradoxně místo toho, aby se ohlíželo, kouká dopředu. Netuším, jestli ještě Naishuller natočí něco lepšího nebo jiného, nebo se režisérsky vyčerpal jednou provždy. Za sebe ale říkám - první rána platí. Zvlášť když je přímo do černého!