Máte rádi Kmotra? Ten zářivý svět plný zvláštní mafiánské romantiky, nažehlených obleků, navoskovaných knírů, vyblýskaných „tomíků“ a opulentních večírků, na nichž blahosklonní Taliáni laskají po hlavě své milované vnučky v krajkovaných šatečkách? Ovšem, tenhle svět má svoji poezii a celuloidový pás ho dokázal svým neopakovatelným způsobem zbožštit a zvěčnit jako říši zvláštních a těžko uchopitelných hodnot a pořádků.

Co má Gomora společného s Kmotrem? Asi tolik, co šlechtická „garden party“ s feťáckým piknikem na smetišti. Gomora je špína, hnus, krev a stereotyp v železobetonové džungli – moderní verze Dantova očistce na půli cesty mezi světem slušných občanů a bezejmenným peklem. Gomora není krvavá pohádka o noblesních zločincích, ale dokumentárně strohá pitva světa, nad nímž možná každý den nevědomky chodíme. Světa bez morálky, pevného řádu a zásad, světa neapolské zločinecké organizace Camorra (více o ní zde). Že románová předloha Roberta Saviana nadbytečně neosedlávala oře fantazie a ťala do živého, o tom svědčí nade vší pochybnost hrozba smrti, která se nad ním vznáší.

Filmová adaptace Mattea Garroneho je dílem úsporného minimalismu. Dokumentární nasnímání z ruky, absolutně neestetizovaný „špinavý“ obraz, dlouhé celky bez střihu a omezené využití hudebního doprovodu… vše vnucuje dojem, že zobrazované události nejsou smyšlené, ale bezprostředně přítomné. Příběh filmu se volně splétá z osudů několika postav, které v neapolské spodině žijí svůj „mafiánský sen“. Brutalita tvoří součást denního menu a v panelové pustině velkoměsta se před divákovýma očima odvíjí někdy až surreálné výjevy všedního dne.

Camorra nepředstavuje cosi výjimečného – posvátnou organizaci, která žije mimo rámec společnosti – Camorra je vše okolo. Camorra jsou děti, které si v poklidném tónu vyhrožují smrtí, Camorra jsou pasáci, kteří za zvuku techna křižují odpornými ulicemi, Camorra jsou matky, které se bojí o své syny. Čekání na elegantní kmotry a jejich prastarý řád končí zklamáním. Camorra je chaos, nepřehledná změť tváří a postav, ke kterým si divák nemůže a nemá najít cestu. Garroneho film se jako mozaika skládá z několika dějových linií, které ale rozhodně nenabízejí soudržnou strukturu nebo dynamiku, pouze stereotypní rytmus všedního neapolského dne, v němž se smilní, fetuje, zabíjí, zakládají ilegální skládky a jen tak mimochodem také běžně žije.

Ano, Gomora ve své podstatě skutečně o ničem „podstatném“ není. Plyne si v podivné letargii, hrůzostrašné a pohoršující události přechází jakoby bez zájmu. Bizarní výjevy ze života mafiánské organizace se vrší jeden na druhý, řeč se mluví a krev teče… Divákovi v každé chvíli hrozí, že buď začne zívat nudou (tohle že je „mob movie“?), nebo se po spirále jednotvárnosti propadne do děsivé šedi neapolské periferie a zakusí všechnu tu bezvýchodnost na vlastní kůži. Je pravdou, že Gomora tuhle cestu nijak neulehčuje, nenabízí berličky, kterých by se po zážitku lačnící divák zachytil. Jenže o to drastičtější dojem zanechá, když její syrové kouzlo pochopíte a necháte se pohltit.

Jsou tu samozřejmě i právem napadané slabiny. 137 minut vedených v poněkud šouravém tempu představuje pro jinak šikovného Garroneho příliš velké sousto. I když za pomoci minima prostředků dokáže ze suchého dokumentárního stylu vytěžit maximum, v některých momentech je Gomora až zbytečně monotónní a natahovaná. Absence soudržného příběhu také dokáže odradit – ale právě tady se ze záporu snadno stává klad.

Ano, pokud jste vycepováni Copollovou poetikou a hledáte především blyštivé pozlátko velké ságy, Gomora vás uštve k smrti. Pokud hledáte syrový, brutální a bezprostřední obraz světa zločinu, máte velkou šanci, že kino opustíte v podobně dezolátním stavu jako autor těchto řádků. Hřejivé vědomí, že všechno se odehrává v bezpečné vzdálenosti od našich teplých domovů se bortí v závěru. Mafií zruinovaný krejčovský mistr Gaetano nostalgicky hledí na televizní záběry z Hollywoodu, kde Scarlett Johanson hrdě vystavuje na rudém koberci své nové luxusní šaty. Stejné šaty, které on před časem ze peníze Camorry ušil.

Jak to tak vypadá, našemu světu nakonec není dopřáno ani těch pár metrů betonové nadstavby, která dělí těla rozstřílených mafiánů od rušné neapolské ulice. Staří kmotři umírají v postelích na rakovinu a taktovky se chápou bezskrupulózní vrahouni nového střihu. Kdyby Bůh v tomhle světě hledal svých 36 spravedlivých, splakal by nad výdělkem.