V poslední době se zdá, že za hranicemi Ameriky a Evropy se snad netočí jiné filmy než ty kontroverzní. Zatímco v domovině křesťanské civilizace jsou politické otázky dávno passé, k volbám a do ulic se chodí jen tehdy, když by někdo cítil, že jej chce nějaká nadosobní státní veličina připravit o stávající jistoty, a všichni jsou tak nějak programově tolerantní a mírumilovní, na Východě a Jihu je to trochu jinak. Evropská a americká kontroverze se většinou doluje z nějakého tabuizovaného sexuálního vztahu či fenoménu násilí (případně kombinace obojího), ale jakmile do našich promítaček dorazí film příkladně z palestinsko-izraelského prostředí, už máme nastražit uši pro otázky politické. A přiznejme si, distributoři kontroverzní rozměr filmu rádi zdůrazňují, ne snad kvůli tomu, že by byli na podstatě konfliktu jakkoli angažováni, ale protože se film s pikantní nálepkou o trochu lépe prodává. Což má asi stejný význam jako „natočeno podle bestselleru XY“ – a jak si tu na MovieZone nedávno rýpnul kolega imf, v Americe se zásadně píšou jen a jen bestsellery. Pravou kontroverzí by však bylo, sedět v nějakém dosud nevypáleném kině v pásmu Gazy a zažít projekci s účastí obou z nesvářených stran. S kolou a popkornem to prostě v klimatizovaném multiplexu nebude ono. Takže pokud bych poprvé mohl doporučit i místo projekce, byla by to stará komunistická kina s tvrdými a vrzavými sedadly.

Aby se film dobře proráželo, nemusí na něm být červenými písmeny napsáno „jsem kontroverzní“, bohatě stačí nějaké vyznamenání z filmového festivalu. Těch Ráj hned teď získal hned několik – Zlatý globus a tři ceny z Berlinale. A mimo jiné nominaci na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Tam se však udržel s odřenýma ušima, protože příbuzní těch Izraelců, kteří byli při palestinských sebevražedných útocích zavražděni, vytvořili petici s 32 tisíci podpisů, které apelovaly na to, aby Akademie tento film z klání vyřadila, protože prý palestinské útoky ospravedlňuje.

Koprodukční palestinsko-francouzsko-německo-holandský snímek Hany Abu-Assada (který sám v Palestině nežije) je přes svou tematizaci vyhroceného tématu veden spíše snahou o pochopení motivací, které stojí za tím, že se někdo rozhodne stát živou bombou. Abu-Assad sepsal scénář podle rozhovorů s lidmi, kteří znali mrtvé atentátníky, nebo těmi radikály, kteří se na poslední chvíli rozhodli, že cestu do ráje a setkání s anděly ještě o nějaký ten rok odloží. Zaujalo jej totiž, že motivace i zázemí teroristů byly značně rozdílné. Film je záměrně natočen na těch místech, kde se opravdu děj odehrává (štáb byl mnohdy v ohrožení života), a ještě k tomu na klasickou surovinu, aby si prý divák stále uvědomoval, že se jedná o fiktivní film. V podobných případech totiž tvůrci často volí digitální kamery, které evokují bezprostřednost televizního vysílání zvyšuji autenticitu. Ráj hned teď je sice opravdu fikce, ale ty někdy zprostředkují mnohem zásadnější názor, než dokumenty. Člověk si zde skoro vzpomene na bonmot teoretika médií Marshalla McLuhana, že člověk válce v televizi nikdy neuvěří.

Síla Abu-Assadova filmu spočívá v bezprostřednosti situace. Duo mechaniků z města Nábulus na Západním břehu Jordánu je z ničeho nic velením teroristické buňky uvedeno do stavu pohotovosti, neboť nastal čas pro jejich akci v Tel Avivu. A jakkoli to oba přijímají s chladnou věcností, během několika málo hodin příprav, které je dělí od provedení akce, se ukáže, že jeden z nich na ono „už“ není připraven. Díky Abu-Assadově umu zde má divák možnost téměř hmatatelně pocítit plynutí času a jakési vědomí lhůty, která se krátí. Tam, kde velení záměrně dává málo času k tomu, aby se terorista mohl naposled sejít s rodinou (která přirozeně o napojení na radikály nic neví), a začal s chladnou hlavou uvažovat, má divák naopak docela dost času, aby si uvědomil tíhu situace. Abu-Assadovi zjevně ani tak nejde o ideje jako takové, jako spíše o jejich nositele - a právě proto jsou ve filmu tři hlavní postavy (teroristé Said, Khaled a poevrpštělá dívka Suha) s různými postoji a odlišným způsobem reakcí.

Ve filmu nakonec nikde neuvidíme ničivý výbuch – ono zbělení plátna po záběru živé bomby Saida v autobuse plném Izraelců může znamenat víc věcí – a obvinění signatářů antioscarové petice z oslavy terorismu a růstu útoků má asi stejný význam jako horování proti akčním filmům. Po jednom filmu se nikdo radikálem nestane. Spíš naopak. Tak jakápak kontroverze za každou cenu? Ne že by nám po shlédnutí Ráj hned teď byli teroristé přímo sympatičtí a my se s motivací jejich činů mohli ztotožnit nebo je přímo ospravedlnit, ale díky Abu-Assadově filmu alespoň trochu cítíme, jací lidé se skrývají za suchými televizními zprávami o dalším výbuchu na izraelském území. Nebo kdekoliv jinde na světě. Válečných zón je nepočítaně. Pěšáci filmu Ráj hned teď se nevznášejí ani v oparu heroizmu, ani se z nich nedělají jednorozměrní démoni, disponující pouhým pudem k ničení. Spíše jsou to průměrní lidé, kteří až do posledního okamžiku bojují s tím, zda stojí na správné straně. Možná nám to v praktickém životě k ničemu nebude, ale sám za sebe mohu říci, že už jsem viděl mnohem zbytečnější portréty. A takovým filmům se sem tam nějaká nedokonalost dá odpustit.