Asi v každé recenzi Východních příslibů se začne od Dějin násilí. Od filmu, v němž se kanadský pošuk David Cronenberg přestal zabývat obsesemi a přešel na pole hutných thrillerů, v nichž jsou obyčejní lidé zatáhnuti do násilného světa (uvidíme jestli zůstane jen u dvou filmů). Už trailer tyhle souvislosti přenesl z roviny „tušených podobností“ do praxe - asi nikomu proto neunikne, že se v obou vyskytuje lepá blondýnka, mafie a ostrý Viggo Mortensen. Že Východní přísliby v podstatě kráčí ve šlépějích Cronenbergova předchozího díla ...

Což je jenom dobře. Napodruhé už ani nepřekvapí, jak vnějškově učesané filmy dokáže Cronenberg natáčet - aniž by z nich zmizela vášeň, aniž by se vytratilo maso, aniž by se ty tři explicitní násilné detaily změnily v lacinou pózu, která má v poslední chvíli zabránit sterilitě. Východní přísliby sice nezpracovávají tak atraktivní téma, nevyrukují v poslední čvrthodině s fanfarónsky přehrávajícím záporákem a odpustí si i vyhrocené scény, v nichž se obyčejný otec definitivně mění ve vraždícího terminátora. Zato jsou mnohem kompaktnější, nádherně plynou a váš drahocenný čas vám pár sekund před závěrečnými titulky vyúčtují do posledního haléře.

Po příběhové stránce se toho přitom vlastně moc nestane. Nedočkáme se okázalého propadání blondýnky Anny do světa mafie, kdovíjak efektně se to nemele ani mezi samotnými gansgtery. Přesto to v blízkosti několika přesně vykreslených postav vibruje dost na to, aby bezdějovost nemohla být chápána jako mezera. I rozestavování figurek na hracím plánu je v podání Cronenberga gurmánským požitkem. Je zajímavé, že to, co třeba Sam Mendes představí v Road to Perdition jako výchozí situaci, je pro Cronenberga materiálem na víc jak hodinu stopáže. Nestoudně podmanivou hodinu.  V mafiánském klanu se sice projevují všechny známé mafiánské archetypy, zároveň jsou ale postavy šrafovány s takovou elegancí, že je člověk plně vtažen i do poznávání gangsterského bosse nebo jeho slabošského syna. Nejsou to nijak nové typy - bláznů, pohůnků, latentních homosexuálů a milých dědoušků jsme v gangsterkách poznali už mnoho - ve Východních příslibech jsou ale postavy mnohem rajcovnější, opředeny dostatkem vlastního tajemství a životnosti, tak aby jste se jim chtěli dostat na kobylku.

Kapitolou pro sebe sama je pak Mortensenův Nikolai, jemuž bych osobně okamžitě vlepil nějakou hodně blyštivou sošku. Po jednorozměrných postavách z Dokonalé vraždy, Pána prstenů nebo Kapitána Alatriste prožívá Viggo Mortensen pod Cronenbergovým patronátem herecké nanebevzetí. Hodně za něj sice udělá make-up, tuhá atmosféra, akurátní kamera Cronebergova věčného spolupracovníka Petera Suschitzkyho (v jehož hledáčku jsou kulisy ruské mafie přesně tak temné a „lehce nevkusné“, jak si je představujete), ale stačí, aby se Mortensen opřel o levou nohu a vyklonil hlavu na stranu, a z londýnských uliček vyjde postava až hříšně přitažlivá. Mortensen je schopen působit na plátně drsně, nekompromisně, vydobýt si respekt jen jednou jedinou větou, ale vyzařuje i takřka aristokratickou noblesu, která je stejně tak fascinující jako hrůzná. Zároveň se (i bez konkrétních náznaků) obaluje mystériem, které nás ještě bude pořádně zajímat. V té postavě je prostě všechno, veškeré vnitřní kouzlo, které lze stejně suverénně přenést i na úroveň filmu samotného.

S Východními přísliby jsem měl v podstatě jen dva problémy. Křehká blondýnka Anna v podání Naomi Watts, která při své „dívčí“ nevinnosti snad ani nepůsobí jako žena, se celou dobu chová neuvěřitelně naivně až hloupoučce. Nemusíme se přít o to, že touha být matkou zbavuje některé ženy svéprávnosti a že Cronenberg - jsa si toho vědom - jen využívá téhle pudové výbavy k další konfrontaci čisté blonďaté duše s nelítostným světem mafie. Ale přestylizování ženského elementu nakonec pomáhá i k pochopení toho, proč je Anna schopna prohlédnout Nikolaiovu drsňáckou krustu, poznat ho zevnitř a přimknout k němu (když by to žádný rozumně uvažující člověk neudělal ani s atomovkou u hlavy). I druhá výtka je relativní - a vejde se do slova „Ještě!“, které po skončení utrousila moje přítelkyně. Východní přísliby utečou strašně rychle, člověk chce víc, což ještě umocní (chvályhodná) Cronenbergova snaha vyhnout se doslovnému konci. Půlhodina až hodina navíc by filmu jenom prospěly, protože Cronenberg vypráví s takovou virtuozitou, že ani 100 minut člověka pně nezasytí. Nevím, jestli je dobře bažit po pokračování a odcházet z kina nenaplněn ... osobně mám ale rád ty komplexní kinematografické zážitky, které vás naplní až po horní rysku. Východní přísliby řekly všechno, co bylo potřeba - navíc takřka mistrovsky - pro pevné zaklínění do paměti by ale měly ještě pár minut přidat.

Nová cronebergovka každopádně přináší koncentrované potěšení, které má namířeno do zlatého fondu. Uvidíte v něm lepší bitku naháče než v Beowulfovi, potkáte holiče, který podřezává svoje hosty, aniž byste museli čekat na Sweeneyho Todda, a dočkáte se i jednoho z nejpamětihodnějších momentů, co kdy spatřily světlo promítaček (ano, hypeuji), v nichž si Mortensen vystačil jen se svým čelem a jemným dotykem rtů. Většině diváků bude k maximální spokojenosti něco chybět, já se přiznám, že po dlouhém půstu jsou Východní přísliby druhým filmem po Americkém gangsterovi, který vítám s velkým nadšením. Pro svou subtilnost a celistvost jsou navíc Východní přísliby mému srdci ještě bližší - garantuju vám, že i když zcela nepodlehnete jeho milostným vyznáním a docela roztomilému „prorodinnému“ vyznění, zklamáni z něj odcházet nebudete.