David Cronenberg je ten typ tvůrce, kterého za stejný film můžou lidi milovat i nenávidět, jenom aby se to hned u toho dalšího zase prohodilo. Já například vůbec nehodlám předstírat, že mám jakkoli nakoukanou jeho ranou tvorbu, můj vztah s ním začal Východnímí přísliby, pokračoval Nebezpečnou metodou, a skončil Zločiny budoucnosti. Rád bych to ještě doplnil o Dějiny násilí, co se ale týče Mouchy, Mrtvé zóny nebo dalších, je to pro mě zhruba stejně tak lákavé, jako dohánět filmografii Davida Lynche. Radši bych si vyplachoval oči savem. A přesto! Přesto se vůbec nebojím říct, že Východní přísliby patří v rámci žánru gangsterek k tomu absolutně nejlepšímu, co jsem kdy viděl.

Cronenberg si na příslibech, jeho jednoznačně nejmainstreamovějším dílu, zopakoval úspěšnou spolupráci s Viggem Mortensenem, kterého měl člověk po trilogii Pána prstenů hrozně rád. Navíc s ním zase tolik filmů tou dobou nevznikalo, o to vzácnější tak jeho přítomnost v tomto filmu byla. Typově tady přitom ztvárnil něco kompletně jiného. Chladnokrevného, málomluvného, možná i lehce nesympatického ruského mafiána, který má ale na rozdíl od zbytku své party rozum (a později i srdce) na správném místě. V kontrastu proti postavě Nikolaje tu pak byla nevinná, ale zvědává Anna (Naomi Watts), skrze kterou divák pomalu a opatrně pronikal do nebezpečného a často smrtícího zákulisí fungování ruské mafie v Londýně. V tomhle směru by šly přísliby označit za předchůdce podobně koncipovaného Sicaria, které se ale zase vydávalo do prostředí mexických kartelů a boje s nimi.

Každopádně od střetu Nikolaje s Annou se pak přirozeně většina filmu odvíjí, Cronenbergův snímek ale neprokresluje jen tyhle dvě postavy, spolu s tím řeší i vztahy rodičů a jejich dětí, netečnost velkoměst nebo komplex méněcennosti, který pro změnu bravurně ztvárnil francouzský talent Vincent Cassel jako věčně se opíjející a slaboduchý Kirill, jenž nemá na to, aby po otci zdědil jeho londýnské gangsterské impérium. Hlavním motivem pak je, jak každý zdánlivě drobný hřích může zanechat nesmazatelnou stopu. Tudíž vlastně není žádným překvapením, že chytrý a především komplexní scénář k filmu napsal už tehdy výborný Steven Knight, jenž se později zapsal do divácké přízně jak třeba klaustrofobickým thrillerem Noční jízda s Tomem Hardym, tak především seriálem Peaky Blinders, jenž sleduje podobné schéma.

Byl to ale pořád především Cronenberg, jehož pevná a nekompromisní režie stvořila z Východních příslibů tak syrovou a mnohdy brutální záležitost – ještě navíc doplněnou o parádní gradaci – na kterou dodnes spousta z nás nedá dopustit. Scény jako podřezávání, vydloubávání, nebo bitka v sauně se člověku vpálí do mozku stejně tak jako nepříjemně osobní a výhružné dialogy mezi Annou a Semyonem. Nezapomenutelným se rychle stal i soundtrack Howarda Shorea. Vlastně mě teď nenapadá, co by se tomuto filmu vůbec dalo vytknout, což je mimochodem známka toho, že si VIMko již delší dobu zasloužil. Snad jediná, ale přitom docela zásadní chyba je, že se Východní přísliby dodnes nedočkaly pokračování. Nikolajův příběh volal po sequelu jako málokterý jiný snímek z té doby, a přesto na něj nikdy nedošlo.

O to smutnější byl ten letošní pohled na opětovné shledání Cronenberga s Mortensenem v jejich Zločinech budoucnosti, který ve svém slabém ztvárnění působí proti bohatosti, dravosti a plnokrevnosti světa příslibů jako velmi chudý příbuzný, o němž byste sotva někdy zvládli mluvit v podobných superlativech jako já zde. Čímž chci říct, že dnes už bych se toho pokračování dost bál. Možná, kdyby scénář opět napsal Knight, a režie se svěřila někomu jako Gareth Evans. To jsou ale jen má zbožná přání. Faktem je, že Východní přísliby dodnes hraničí s genialitou, a na rozdíl od jejich režiséra v očích diváků vůbec nezestárly. A přesně pro takové vznikla tato rubrika.