Boxerské filmy jsou obvykle o tom, že musí všemi odsuzovaný outsider vybojovat nejtěžší zápas svojí kariéry. Musí se fyzicky opevnit, mít odhodlání a ve finální desetiminutovce se postavit zlověstně vypadající hroudě svalů. Je tohle definice Fightera? V hodně krátkozrakém podání se k ní v jistých ohledech určitě blíží. V jakémkoliv jiném ale před námi stojí boxerský film, ve kterém jde o box skoro až v poslední řadě.

Příběh Mickyho Warda, kterému se v poslední době nedaří v ringu, a jeho bratra Dickyho Eklunda, jenž dny boxerské slávy pohřbil pod nekonečnými dávkami cracku, má k ploché cestě k jednomu mači hodně daleko. Tahle dvojka žije v malém městě, takže je tu každý jejich soused dobře zná a chtě nechtě je soudí za to, co dělají. Když se jim daří, jsou chloubami celého okolí. Když lítají v průšvihu, dívají se na ně všichni skrz prsty. Není zrovna jednoduché to někam dotáhnout v takovém prostředí. A ještě těžší je to ve chvíli, kdy nenacházíte pomocnou ruku u svých nejbližších.

Fighter je víc než co jiného filmem o tom, že člověk nemůže fungovat jako osoba vytržená z kontextu. Kolem hlavní postavy se pořád něco mele a vždycky to má na ni nějaký dopad, aniž by ale mohla tyhle trable sama vyřešit. Ve Fighterovi tak nenajdete jednoho osamoceného hrdinu, kolem kterého se míhá spousta plochých postav - Micky je spíš méně zajímavým středobodem, který ať se snaží jak chce, nedokáže se vyvázat z tlaků svého okolí a vnějších vlivů.

Potřebuje pomoc zvenčí, jíž by mu mohla poskytnout nová přítelkyně Charlene. Je to ona, kdo ho konečně postrčí k tomu, aby se začal pořádně zajímat o sebe a svoji budoucnost a jen se netrápil tím, co bude s jeho věčně zdrogovaným bratrem a s manipulativní matkou, kteří ho drží pevně v hrsti. Právě tohle sevření je výchozím bodem Fightera a ona zápasová smůla je pouze jeho důsledkem. Vážně jsou Mickyho příbuzní tak sobečtí a do sebe zahledění, že mu ničí kariéru? Nebo jen nevědomky chybují? A proč by se jim měl postavit a co mu v tom brání?

Ve Fighterovi ty nejdůležitější zápasy neprobíhají v ringu, ale odehrávají se v oprýskané tělocvičně a na obstarožní verandě. Není to film o tom, jak efektně tu někdo někomu namlátí. Nýbrž o tom, jestli se hlavní hrdina dostane do ringu s vědomím, že je jeho život v pořádku, a může se tím pádem plně soustředit na to, na co má. Tohle je hlavní věc, kterou je třeba přijmout. Protože bez pochopení důležitosti rodinných vztahů se Fighter mění jen v přehlídku šmrncovní muziky a skvělého zvládnutí různých filmařských postupů (paradokumentární prvky, využití ruční kamery i začlenění klasických kamerových jízd). Jen formální pozitiva ale nemůžou zdaleka stačit na to, aby si člověk Mickyho putování mezi září světel a prachobyčejnými ulicemi amerického Lowellu prožil naplno.

Síla dramatu Davida O. Russella opravdu nespočívá na bedrech jedné osoby, jak tomu v podobných případech bývá. Je kromě Wahlbergova Mickyho rozložena na třech dalších důležitých postavách, které musejí odhodit vlastní spory a konečně pochopit, že dusí člověka, který toho může ještě hodně dokázat. Zdaleka nejvýrazněji tu samozřejmě působí Christian Bale|Baleův zdevastovaný Dicky, který není nejzajímavější figurou jen proto, že je nejdivnější.

Dicky dostává vedle Mickyho nejvíc prostoru z toho důvodu, že se v podstatě vydává na mnohem náročnější cestu, než jeho bratr. Každý jeho čin se ale okamžitě podepisuje na Mickym, stejně jako je tomu u jeho matky a u rodinou nenáviděné „manipulátorky“ Charlene. Díky čemuž celý příběh drží pevně pohromadě a nerozpadá se do mozaikovité přehlídky spousty utrápených lidí.

Tady se zcela přirozeně nabízí vychválit herce, kteří za svoje výkony (hráli mimochodem skutečné osoby) už dávno začali sbírat ceny. Ano, všichni jsou tu vynikající, přestože to třeba u Marka Wahlberga není tak očividné. Wahlberg totiž musí místo řvaní a házení nádobím jen zoufale přihlížet tomu, co kolem něj děje. A snažit se Mickyho prodat jako to nejdůležitější kolo u vozu, na které se ale zároveň bere ten nejmenší ohled. I proto Wahlberg nesbírá jednu sošku za druhou a všechna pozornost se soustředí na Christiana Balea.

Nicméně Bale je ve filmu bezpochyby fenomenální a ždímá ze skvěle napsané postavy naprosté maximum. V současnosti už je tenhle typ herectví dávno považován za vábničku na Oscary. Jenže při pohledu na Baleovu transformaci není pochyb o tom, že jí dal úplně všechno. A protože zlomové scény filmu stojí na něm, pozvedává právě on Fightera o celou úroveň výš.

Zbytek té těžké práce potom odvádí režírující Russell, který opakovaně zdůrazňuje, že netočí sportovní film. Točí polodokumentárně se tvářící sociální drama, v němž se některé důležité scény shodou okolností odehrávají v boxerském ringu a v jeho okolí. Už proto se nelze zlobit na to, že je ve filmu napínavě točený box zastíněn dialogy, a že se film soustředí na věci, které by v ryzí žánrovce byly jen povinným balastem.

Fighter je zkrátka jiný. A díky tomu vás může v mnoha chvílích překvapit, nefalšovaně dojmout nebo donutit fandit jako o život. Tenhle film nepotřebuje zacementovat do oscarové historie. Potřebuje si najít to správné publikum, které ocení jeho psychologickou drobnokresbu i přesto, že není expresivně vyjádřena dlouhými pohledy do prázdna. Fighter je ukázka živelného boje o lepší život, a to po boku lidí, které člověk miluje. A jako takový je filmařskou výhrou na plné čáře.