Nač čekat. Nebudu oťukávat Popelku z ringu úvodními frázemi a radši ji rovnou rozčílím: Žádný z kritikou oslavovaných filmů neoperuje s tak katastrofálním scénářem jako Těžká váha. Ron Howard ve svém novém dojáku sáhl po absolutní obsahové břečce, v níž klišé znovu slouží k upevnění představ o americkém snu. Schematické obraty, zvraty a zápletky, které přicházejí přesně v těch momentech, v nichž byly úspěšně použity tisíckrát předtím, mají posloužit příběhu o druhých šancích a o zlomené ruce Jamese J. Braddocka, která sice nesrostla dokonale, ale i tak dokázala do zdrcených amerických duší vlévat radost a víru. Uff.

Bez urážky. Zajímalo by mě, kolik hektolitrů whiskey do sebe musí člověk nalít, aby se smyslem jeho práce stalo vštěpování těch nejprofláklejších hodnot, co americký film světu kdy daroval. Iniciátor historky Cliff Hollingsworth si buď dělá z diváků celého světa srandu a uvědoměle vybírá tu nejlehčí cestičku k oslavným recenzím a slzičkám v publiku, anebo je opravdu ztělesněním lobotomického patetismu, v němž selský rozum ustupuje té nejotravnější esenci Hollywoodu. Ještě víc mě děsí jméno jeho kolegy – ano, Akiva Goldsman, osůbka, která filozoficky pohřbila Proyasova Robota a dopsala scénáře k dvojici blockbusterů příštího léta (Dobrodružství Poseidonu a Šifře mistra Leonarda), se spolupodílela na exkurzi do ráje povrchnosti, prvoplánovosti a plakátových myšlenek, které mnohem spíš balancují mezi Pearl Harborem a Rockym než mezi Čistou duší a Million Dollar Baby.

Nemusíme si nalhávat, že by se poslední oscarová spolupráce Rona Howarda s Russellem Crowem taktéž neopírala o vzletná a hladivá sdělení, ale její dramatická struktura byla díky překvapivé pointě přeci jen zajímavější a méně učesaná. Těžká váha je naproti tomu opravdu primitivní, průhledná a ve své podstatě nebývale hloupá (čímž netvrdím, že těch, co by se jí nechali unést bude málo a že jsou méněcenní, ale já u potenciálně oscarových filmů rád přemýšlím… :-). Alespoň že v traileru tolik čechraný patos („Žijeme ve skvělé zemi“) si Howard schovává spíš do podtextu, než aby jimi otravoval v konkrétních scénách, takže kromě jedné tiskovky a jásajících dělníků se podařilo alespoň tenhle scenáristický direkt neutralizovat.

Přiznávám, rád bych Těžkou váhu za její tupost odstřelil, ale Ron Howard mi to nedovolí. Zpočátku jeho pokusy o zplození působivé scény spíš prudí (používá k tomu notně zvětralou kombinaci kamerových jízd a klavíru Thomase Newmana, který ze sebe propříště vykrade snad už i ty ledviny), boxerské zápasy kvůli využití přílišných detailů dalece zaostávají za Alim, Million Dollar Baby nebo korejskou Plačící pěstí, ale pak přijde souboj s Laskym a z trhanců a fotografických blesků se vyloupne další líbivá koncepce při pojímání bitek v ringu. A i když jsou vklíněné záchvěvy podvědomí samy o sobě k smíchu (Jamese motivuje prázdná sklenice mlíka :-), Howard je využije k strhujícímu návratu Braddocka na vítěznou trasu. Stejně jako v případě rozhodujícího zápasu umně završený heroickým motivem z Newmanových notových linek.

Rád bych se se scenáristům Těžké váhy posmíval až do zítřejšího rána a přitom se divil Howardovi, že mu nevadí ve stylu Rockyho přivádět na scénu záporáka, který „své soupeře v ringu zabíjí“, v očích má výraz Hanse Grubera a z kabiny vychází za zlověstného bubnování. Stejně tak posílá svého hrdinu z lidu do jedné extraklišovité pasáže za druhou (potyčka s Mikem apod.), ale přesto dokáže do svého pohádkového vesmíru občas vtáhnout. Přiznávám, zapomněl jsem kontrolovat hodinky a místo toho sledoval boj o mlíko pro kašlající děti. :-) A moc dobře chápu, že vedle Howardových bitek na tom má největší zásluhu opět stoprocentní Russell Crowe, který nebýt svého hovadismu, měl by vitrínu narvanou soškami zlatého plešouna. Protože i jednorozměrná a mravně otravně dokonalá postava se díky Russellovi stává fascinující osůbkou, která nosí ve tváři větší hloubku než by se z jeho proslovů mohlo zdát. Něco podobného platí i o uječeném křečkovi Renée Zelwegger - ale překvapivě nepřiléhá k Giamattimu. Ten sice znovu hobluje svou vděčnou polohu sympatického diblíka, ale jeho šaškování by se hodilo spíš do role místního kašpárka než pro Braddockova trenéra, jenž by z logiky věci neměl strnout u srandovního lámání obočí. Ale za to bych spíš spílal castingu než Giamattimu.

Těžká váha se sune po přesně narýsovaných a stokrát projetých kolejích, které sjíždí s menší porcí patosu, ale i režijní lehkosti a invence scénáře než extrémně podobný Seabiscuit. Na druhou stranu, Gary Ross nenatočil žádnou sekvenci tak famózně jako Howard své klinče a pěsťovky. Avšak stále, tak jako v Seabiscuitovi mě nemůže uspokojit hladivá a dementně povznášející story, v níž se i za největší bídy pobíhá po uklizených dvorcích a v nažehlených košilích, krásná kamera dává zapomenout na mrazivě nízké hodnoty inteligence scenáristů a ještě se to celé tváří jako velké umění. Russell je sice boží, ale den po shlédnutí intelektuálně extatického Posledního pokušení Krista Martina Scorseseho, nemůžu tomuhle obsahovému vakuu přidělit víc než lehce nadprůměrnou šestici hvězdiček (i když nejradši bych dal šest a půl, o píď víc než Seabiscuitovi :-).