„Minulost tě nepustí, dokud se s ní nesmíříš,“ láká tajemné motto na plakátu společně se sošnou tváří herce Filipa Březiny. Mysteriózní drama se vrací k období 90. let a tehdejší divoké privatizaci mnoha podniků, což je téma, které chtěl režisér a scenárista Jan Březina ve svém celovečerním debutu reflektovat. Povedlo se mu to jen částečně, přesto snímku nelze upřít snaživost a určitou podmanivost.

Příběh sleduje mladíka Erharta (Filip Březina), jenž se vrací do rodného maloměsta kvůli psychiatrické hospitalizaci své matky Heleny (Petra Jungmanová). Ta žije sama ve velkém domě a ani po letech se nedokázala smířit se záhadným zmizením svého manžela Jana Hradeckého, Erhartova otce. Ten se podílel na privatizaci místní slévárny společně se svým kamarádem Novotným (Přemysl Bureš). Jenže zatímco se z Novotného stal velkopodnikatel a kandidát na senátora, Hradecký šel za podvody do vězení a posléze se domů už nevrátil.

Helena deliricky bloumá opuštěným domem a tvrdí, že její choť se vrátil, čemuž pragmatický Erhart odmítá jen tak věřit. Navazuje kontakt s Berenikou (Klára Soukupová), Novotného pubertální dcerou, jež chce pro svého otce vytvořit propagační video, a tak začne neúmyslně šťourat v jeho minulosti. Berenika postupně zjišťuje, že za medializovaným obrazem jejího úspěšného otce se ukrývají temná tajemství, a stejně tak Erhart se přibližuje pravdě o svém otci. Pojítkem všech postav je navíc mladá terapeutka Fany (Elizaveta Maximová).

Samotný koncept lze určitě pochválit. Návrat ke křivdám a pololegálním nepravostem z doby transformace české ekonomiky i celé společnosti je vyprávěn z pohledu současné mládeže, která se snaží tehdejší zmatené dění rozklíčovat. Film díky tomu nepoučuje a nemoralizuje, pouze připomíná duchy minulosti, kteří marně čekají na spravedlivé zacházení.

Bohužel film tenhle historický exkurs pojímá tak umělecky a abstraktně, až se celý rozpadá. Opakovaně se připomínají motivy ohně či bloudění v podzimním lese, což však mimo estetických kvalit přidává k příběhu pramálo podstatného. Stejně tak zamrzí i výskyt mnoha nesmyslných scén, kdy se postavy zničehonic objeví na zcela nečekaném místě, cosi utrousí a než z dění stačí něco vyplynout, tak scéna skončí.

Ve výsledku film nepopisuje pouze privatizační nepravosti, ale zabývá se i citlivým obdobím dospívání, hledáním sebe sama či nezdravým lpěním na minulosti – a to vše na ploše pouhých 71 minut! Při dvojnásobné délce (a dostatečné dramaturgii) by z díla možná mohla být rozmáchlá historizující sága propojující osobní a společenské motivy, takto se ale musíme spokojit s přehlídkou mysteriózních obrazů se spoustou výpustek. A když si na konci dáme skládačku jakžtakž dohromady, zjistíme, že její jádro je poměrně banální. Spoustu momentů lze těžko vysvětlit jinak než s cílem zmást diváka a uměle vytvářet tajemnou atmosféru.

Přehrajte si trailer Příběh a jeho části jsou tedy podivným způsobem banální a překombinované zároveň, z čehož nakonec vyplývá třeba závěr, že titulní Erhart je pro děj vlastně docela zbytečný. O něm ani o dalších postavách se navíc nedozvíme skoro nic, co by mohlo zvýšit naši diváckou investici vůči jejich osudům. Vizuální kvality i doslova vtahující momenty nelze dílu upřít, přesto po skončení zůstává pachuť, jestli to všechno nakonec nebylo trochu samoúčelné. Jako osobitá jednohubka o pozapomenuté kapitole našich nedávných dějin však zaujmout může.