Jedno relativně klidné vězení, jedna relativně neklidná dozorkyně, která se se svými očividnými problémy nikomu nesvěřila a jeden velice nebezpečný vězeň, jehož osud je nyní v jejích rukou. Nebo je to naopak? Šachovnice je každopádně připravená, režírující Gustav Möller činí první tahy, a co bude dál, už je z velké části v rukou (resp. v hlavě) diváka, jehož chuť jít tomuhle komornímu příběhu o pomstě naproti rozhodne, jestli ho nové švédsko-dánské drama uspokojí, nebo zanechá zcela chladným.

Už to samo o sobě činí z Dozorkyně o řád méně poutavý film, než jakým byla režisérova strhující prvotina. Tady musím znovu vzpomenout, jakou ranou z čistého nebe pro mě byl zážitek ze sledování Tísňového volání, kdy jsem už někdy v půlce věděl, že mám před sebou něco výjimečného, a na konci to ve mně zanechalo bouři emocí, kterou jsem si následně v hlavě řešil ještě den poté. Möllerova novinka je oproti tomu daleko klidnější, ale svým způsobem taky oduševnělejší film.

Nepolapí vás, ani nepřiměje nějak zvlášť fandit tomu nebo onomu výsledku. Kde Tísňové volání uhranulo a nepustilo až do konce, Dozorkyně nabádá k pozorování, na plyn ale nikdy nešlápne, protože v zásadě není kam ujet. Věci zde bublají pod povrchem, o tom žádná, spíš než fatálního vypěnění jsme ale svědky občasného upouštění páry s důrazem na opětovné získání duševní pohody. Jinými slovy víc rozjímání à la filmová Zelená míle a míň krvežíznivosti à la nas*aná Diane Kruger v Odnikud.

Ne snad, že by si režisér a spoluscenárista opět nevyhrál s emocemi, nebo že by nedokázal vykouzlit jeden či dva intenzivní momenty, u nichž se myšlenkami zaseknete. Dozorkyně ovšem nenabízí žádné silné zvraty, odhalující momenty, a především žádné vysoké napětí. Plyne si tak nějak vlastním tempem, předvádí solidní řemeslo a soustředí se na herecké výkony zejména dvojice Sidse Babett Knudsen a Sebastian Bull (které ještě záda kryje jako vždy skvělý Dar Salim, jenž ale tentokrát nedostal příliš mnoho prostoru). Skrze nenápadnou introspekci pak varuje před tím, jak daleko až může kombinace bolesti a touhy se pomstít člověka zavést. Což ale na druhou stranu není kdovíjak originální téma.

Navzdory potenciálně třaskavému námětu dozorkyně vs. vězeň se však bohužel děj drží skoro až nefilmově zpátky. Jako bychom sledovali dokumentární výlet do vězení, kde se jedna z postav nechová úplně tak, jak by měla, ale stále se to celé odehrává v mantinelech tvrdé reality. Ačkoliv si pak snímek nedává zase tolik práce s vykreslením psychiky onoho hlavního delikventa, pořád se mu věnuje natolik, aby bylo jasné, že tu sledujeme v prvé řadě střet hodnot, dvou světů, lidí se zábranami a vnitřními hranicemi, kteří dodržují pravidla, a těmi, kteří nic z toho z celé řady důvodů (nebo možná ještě hůř, zcela bezdůvodně) nemají/neznají.

Přehrajte si trailer Potíž je v tom, že kdo by chtěl od režiséra Tísňového volání radši vidět něco jako Odnikud, Ctihodný občan, nebo klidně i Rytíři spravedlnosti, bude Dozorkyní zákonitě zklamán, protože z téhle ranveje Möller sjede ještě dřív než stačí vzlétnout. Zbytek cesty pak sice má furt co nabídnout, na druhou stranu to závěrečné sdělení v podstatě není ničím novým, zajímavým, ani jinak působivým. Na konci čeká jenom obyčejná, byť bolestivá lidská pravda, kterou už jsme v nějakém takovém podání měli možnost slyšet i vidět mnohokrát předtím. A to mi zkrátka přijde na poměry nejen tohoto tvůrce, ale obecně severské tvorby, trochu málo.