Ne že by se dřív nehrálo na překvapivé pointy, nečekané zvraty a zákeřné scenáristické kličky. Ale zhruba od poloviny 90. let se kadence šokujících závěrečných odhalení razantně zvýšila. V tomhle nám Obvyklí podezřelí, Šestý smysl nebo Klub rváčů udělali medvědí službu – kdekdo je zkoušel trumfnout. A klidně netroškařil a vytáhl pointy dvě, tři, dvacet… nebo deset malých a jednu velkou.

Z druhé strany se hlásí filmy o supersofistikovaných padouších. O komplikovaných plánech. O chytácích na postavy, i na diváky. Je jich spousta (filmů i chytáků): Dva, tři, dvacet… deset malých a jeden velký. Zejména Sedm a SAW nám v tomhle udělaly medvědí službu.

Ve Ctihodném občanovi se oba houstnoucí trendy potkávají. Index překvapivosti stoupá tak vysoko, že kdybyste jej chtěli zahlédnout, vykroutili byste si hlavu z krční páteře. Jedno odhalení trumfuje druhé, úklady jsou sofistikovanější minutu od minuty a razí dál a dál, až do sfér, kde už se kdekdo bude mlátit čelem o sedačku. Tvůrci Ctihodného občana možná měli přízemnější motivace, osobně ale v téhle snaze „být neustále chytřejší a co chvíli šokovat“ vidím prostý strach, že „obyčejný“ thriller bez wtf momentů už nemůže roztěkanou internetovou generaci zaujmout. Že se dnešní publikum musí co chvíli udiveně zlomit v pase, chytit se na další udičku, tak aby nepřepnulo. Ne nadarmo Ctihodný občan a jemu podobní střihají kličky v pravidelných, několikaminutových intervalech – jak kdyby jste přecházeli od jednoho zábavného YouTube videa k druhému, a na konci musel být další cliffhanger, který vás donutí kliknout i na třetí díl.  

Ctihodný občan scenáristy Kurta Wimmera (Equilibrium, Nová rasa) a rutinérského režiséra F. Garyho Graye (Vyjednavač, Loupež po italsku) má výhodu alespoň ve velmi zajímavých postavách a nosném tématu. Upřímně, šlo by s nimi rozehrát i drama bez jediné pointy. Probírají se totiž slabiny právního systému, v tomto konkrétním případě toho amerického, ale nepochybně by šlo velmi podobnou variaci věnovat i soudům českým nebo azerbajdžánským. Justice je slepá všude … tentokrát adekvátně nepotrestala vrahy malé holčičky a její milé maminky. To neměla dělat. Naštvala tím totiž postavu Gerarda Butlera. A jak už víme, když se tenhle drsňák se skotským rodokmenem začne čertit, nastává pravý čas na balení kufrů a bleskurychlý odjezd na Kajmanské ostrovy. A pro jistotu i sepsání závěti…

Butlerův zhrzený tatík Clyde Shelton chce pomstu. Vymínit si ji umí hned na několik způsobů, klidně i z vězeňské cely. Proti němu stojí ambiciózní státní návladní Nick Rice, chlapík s hladkou pletí Jamieho Foxxe a se spokojenou rodinou. Má milou ženu a brzo od ní dostane i malou dcerku. Přesto Nick za spravedlnost v Clydeův prospěch nějak přehnaně nebojuje a spokojí se i s polovičatým trestem. Z dvou počestných mužů se tak stávají soupeři v drsné a krvavé bitvě. Clyde do ní vstoupil s nejčistšími úmysly, postupně se ovšem mstí způsoby, z jejichž důslednosti a brutality by se udělalo nevolno i Jigsawovi ze SAW. Nick naopak nedělá nic protizákonného, ba snad ani amorálního. Jenže tím, že přistoupil na relativistické chápání práva a dovolil jednomu z vrahů vyváznout, nese i on svůj díl viny. Ti dva by si možná za jiných okolností rozuměli, možná by souhlasili se svými postoji, nebo si vyznali sympatie… ale nešvary právního systému je postavily proti sobě. 

Průběžný součet tedy je: Dvě plastické postavy, o jejichž motivacích a činech lze dlouze polemizovat. Dva výteční herci, kteří by připoutali i k dialogu o správném hnojení muškátů. Jedno univerzální téma, operující s tak důležitými pojmy, jako jsou zákon, trest, vina, spravedlnost, vendeta. Plus motiv „nahého“ anděla pomsty, který ctí biblické „oko za oko, zub za zub“… Málokterý hollywoodský thriller se může pochlubit už takhle slibnou vstupní kombinací. A málokterý ji zvládne prodat. Ctihodnému občanovi se alespoň to daří: Otázky, které tematizuje, v hlavě chvíli vydrží, herce „naplno zapřáhne“, postavy bojují tváří v tvář až do posledního výstřelu.

Bohužel se – a tím se dostáváme zpět k prvním dvěma odstavcům – Wimmer a Gray pouští do tak přepálené hry na chytráky, až je třeba kutat dost divácké tolerance, aby člověk film neodpálil jako překombinovanou slátaninu, co nedává smysl… kteroužto Ctihodný občan, měřeno striktně racionální optikou, asi opravdu je. Ne že by se snímek bortil pod tíhou logických lapsů nebo nesmyslů, ne, on je přepálený zcela soudržně a konzistentně přidává další a další vychytávky. Pojmenovat si je v kině nahlas („Butlerova postava udělá to a tohle, přičemž se na to připravila takhle a takhle“) ovšem znamená riziko záchvatu smíchu a hlavně vypadnutí z jinak řemeslně velmi zdatné thrillerové dvouhodinovky.

Samozřejmě je výhodnější vybavit se jistou skepsí, třeba informací, že v Americe film setřeli jako nelogický připitomělý škvár, a nejít do kina, po vzoru kolegy Mr. Hlada, na inteligentní thriller s dobrými herci a vychytralou zápletkou. Pak se camrání v béčkových vodách přehnaných point a extra dokonalých plánů schroustává líp. Ne že by se film pak zdál lepší nebo horší – pořád by byl solidním tempo-thrillerem, hnaným na efekt a přizpůsobeným (mylně vyloženým?) potřebám dnešní omladiny – do hlavy by se ale ukládal s menší váhavostí, jestli „to bylo super“, nebo „to stálo za smrduté lejno“.

Bylo by hned jasné, že baví přesně mezi…