Minimalistický dánský thriller byl oceněn diváckou cenou na letošním festivalu v Sundance, což bezesporu stačí k tomu, aby upoutal naši pozornost. Jedná se o debut třicetiletého švédského režiséra Gustava Möllera, který se tak rázem řadí mezi talenty, jež se vyplatí sledovat. Není však hype kolem kriminálky, v níž v podstatě celou dobu sledujeme jednoho člověka ve dvou místnostech, přece jen přehnaný? Inu, není.

Hlavní postavou je policista Asger, který se ze zpočátku neznámých důvodů ocitl na tísňové lince. A tak zatímco si kroutí nutné hodiny u telefonu, ve vzduchu je cítit napětí a my se postupně dozvídáme řadu informací o jeho minulosti a především aktuálním případu, který se k němu v nečekanou chvíli dostane. Asger hodinu a půl žhaví headset a postupně obvolává všechny zainteresované strany tak, aby se svými omezenými možnostmi vyřešil neprvoplánovou zápletku.

Tísňové volání si tak vystačí s pár interiéry k tomu, aby postupně budovalo opravdu zdrcující napětí. A to v kombinaci s výborným výkonem Jacoba Cedergrena, kterému všechny vnitřní boje uvěříte. Vedle něj se totiž mihne jen pár dalších linkařů a několik herců namluvilo své repliky do telefonu, ale z hrdiny kamera prostě nespustí čočku a on to bez problémů zvládá.

Formálně se leckomu možná vybaví srovnání s dva roky starým Saulovým synem, kde také kamera skoro celou stopáž sleduje obličej hlavního hrdiny. Přístup je však odlišný, jelikož ve válečném dramatu je klíčové všechno okolo, tady kamera nekompromisně zachycuje Asgerovy vnitřní pochody a dává nám nahlédnout do jeho zjizvené duše. Místy dlouhé záběry, kde se navenek nic neděje, tepavě ukazují vnitřní neklid, jímž protagonista prochází a dávají tak jasnou informaci: pokud máte k dispozici talentovanou tvář před kamerou (jako třeba Colina Farrella či Toma Hardyho) a inteligentní mysl za ní (Joel Schumacher či Steven Knight), lze i z minima vytěžit maximum. Cedergrena a Möller se k těmhle nezapomenutelným dvojicím suverénně řadí taky a představují severský thriller, na který jen tak nezapomenete.

Potěší rovněž to, že se nejedná pouze o zdařilé formální cvičení, nýbrž na první úrovni sledujeme vtahující krimi příběh, pod nímž jsou navíc silné motivy toho, kam až může zajít přehnaný pocit zodpovědnosti. Jak je možné, že se někdo takhle zjevně nepoučí z minulosti? Kam vede neustálé překračování hranic? Möller předkládá řadu otázek k zamyšlení, navíc ve velmi poutavém balení. No, co chtít od takového konceptu víc?