Upozornění: Tato recenze pojednává o poslední části trilogie Milénium a proto nevyhnutně obsahuje masivní spoilery pro ty, kteří neviděli první dva díly, tedy Muže, kteří nenávidí ženy a Dívku, která si hrála s ohněm.

Tak, kde jsme to skončili? Ach ano, Lisbeth (s on-line pomocí novináře Blomkvista) odhalila staré spiknutí, v jehož centru byl její otec, přeběhlý ruský špion Zalačenko. Pak taťku vypátrala a vzala na něj sekeru. On na ni vzal pistoli, ale Lisbeth je houževnatá holka, přežila kulku do hlavy i pohřbení zaživa a rozloučili jsme se s ní v okamžiku, kdy ji Blomkvist našel ležet v louži vlastní i tátovy krve.

V závěru dvojky se vlastně všechno vysvětlilo a vyřešilo (až na to, že padoušský nevlastní bratr Lisbeth, „blonďatý ďábel Ronald“, uprchl). Otázka tedy zní, o čem je třetí, dvouapůlhodinový díl. Možná vás to překvapí, ale vlastně o ničem. Jelikož si film bere děj téměř doslovně z bestsellerové předlohy, obviníme z tohoto vodního kuchaření především Stiega Larssona. O mrtvých jen dobré, ale... Stiegu, tohle bylo zbytečné. V třetí části se nedozvíme absolutně nic nového, natož abychom se dočkali nějakého překvapení či alespoň zajímavého zvratu, a její děj se dal shrnout do minutového sestřihu s mezititulky na konci dvojky.

Lisbeth se zotavuje v nemocnici, kde jí vyndali z mozku kulku z tátovy pistole. Ostatní Zalačenkovi spoluspiklenci se snaží umlčet jak přeživšího Zalačenka, tak i Lisbeth a Blomkvista s celou redakcí magazínu Milénium. Za tímto účelem kují pikle, najímají (trapně neschopné) srbské zabijáky a když nic nepomůže, vženou Lisbeth do vykonstruovaného soudního procesu. Ten trvá zhruba třetinu filmu a má být nervy drásajícím vyvrcholením trilogie.

Problém je v tom, že tvůrci (včetně autora předlohy) udělali všechno pro to, aby žádné napětí nevzniklo. Kořeny onoho spiknutí členů tajných služeb sahají až do 70. let a v důsledku toho jsou dnes jeho strůjci důchodci. Což je hrozně děsivé, když belhající stařeček s holí připajdá do nemocnice „dokončit Lisbeth“, ale má vážné zdravotní potíže, během mise se zadýchá a když už se nemůže ani hnout, radši si sám vpálí kulku do hlavy. Ostatní spiklenci jsou na tom podobně bídně, takže se divák modlí, aby hlavní padouch před vykonáním nějakého toho zla nepošel na cukrovku.

Soudní proces je stejně tak nudný a předvídatelný. Zásadní důkaz, který nakonec Lisbeth proti svým protivníkům vytasí, všichni dobře známe už od první části, a mezitím se nestalo nic, co by jeho použití u soudu ohrozilo – Lisbeth jej celou dobu vlastní a nakonec ho vskutku použije, načež autoři rozsáhlého komplotu s cílem uvrhnout hrdinku zpátky do blázince či do vězení nešťastně sklopí zraky a přiznají se, jaké špatnosti celý život konali. Je to tedy nejen předvídatelné (tak moc, že to odmítám považovat za spoiler), ale navíc i nesmírně naivní a nerealisticky zjednodušené. Zívačka, ke všemu směšná.

Jakoby to nestačilo, k tomuto hlavnímu ději je přilepena ještě finální konfrontace Lisbeth s „blonďatým ďáblem Ronaldem“. Hrdinka s ní celý film počítá, proto cvičí jak Rocky a snaží se co nejdřív dostat do formy. Jistá gradace tam je, ale k závěrečnému střetu nakonec dojde za tak vykonstruovaných, doslova z prstu vycucaných okolností, že to veškeré napětí dokonale zabije.

Z výše uvedeného se může zdát, že ve filmu vlastně nefunguje vůbec nic... a bude to do značné míry pravda. Jediné zlepšení ve srovnání s druhým dílem je návrat filmového looku. Fajnově natočená jednička to sice pořád není, ale už z toho alespoň nečiší televize na sto honů. Jinak ale režie neoslní a nezaujme, zbytečně budete čekat na nějaký nápad či scénu, která by vás probrala z apatie či dokonce se vryla do paměti. Náznak rytmu má snad jenom přestřelka se srbskými hrdlořezy, jinak film plyne v sice neurážející, ale zároveň i dokonale zaměnitelné rutině.

Nejvíc asi zamrzí, že na zajímavosti ztratila i hlavní hrdinka. Že jsou ostatní postavy buď nevýrazné, nebo jde o srandovní béčkové figurky (zlí agenti-spiklenci, kteří pronášejí věty jako „Musíme ji umlčet, jdi a zab ji!“, zabiják, co necítí bolest a pod.), na to už jsme si zvykli během druhé části. Tenkrát jsme ale mohli alespoň fandit Lisbeth. O značnou část svého kouzla bohužel přišla. Už není dívkou, která si hraje s ohněm, o nějakém kopání do vosího hnízda nemůže být ani řeči. Je pouze spratkem, odmítajícím všechno a všechny kolem, a kdyby jí hrstka kladných postav s Blomkvistem v čele nepomáhala ze všech sil, dýchaviční důchodci by ji hravě převálcovali. Tohle přece není ta nekompromisní, rázně jednající a soběstačná Lisbeth, kterou jsme si v jedničce tak zamilovali. Noomi Rapace tentokrát neměla moc práce podat věrohodný herecký výkon – stačilo indiferentně zírat do zdi.

Muži, kteří nenávidí ženy byla moc dobrá detektivka. Dívka, která si hrála s ohněm sklouzla do béčkových vod, ale udržela si zájem diváka šťavnatou hlavní postavou a rozvíjením jejích osudů. Dívka, která kopla do vosího hnízda je zbytečně natahovaná břečka, která k předchozímu ději nepřináší vůbec nic nového. Za sebe doufám, že pokud Fincher naváže na The Girl with Dragon Tatoo pokračováním, spojí rozvláčnou dvojku a nekonečnou trojku do jednoho filmu.