Lisbeth Salander je zpátky i s tunou železa na málo usměvavém obličeji, černou koženou bundou, dračím tetováním, nadšením pro hackování a různé technické vychytávky... a s asociálností, anarchií a homosexualitou kolující v žilách. Autor předlohy Stieg Larsson byl zapáleným bojovníkem za liberální hodnoty (však na něj švédští extrémisté uvalili rozsudek smrti a dokonce existují konspirační teorie, že se postarali i o jeho předčasný skon) a do Lisbeth zkoncentroval všechno, čeho se „spořádané veřejné mínění“ bojí, případně tím opovrhuje. Právě proto je to tak hutná a vrstevnatá postava a čtenáře i diváky Mužů, kteří nenávidí ženy bavila mnohem víc než všechno kolem (včetně ústřední detektivní zápletky). Ve dvojce už je Lisbeth suverénní hlavní postavou a samotný zločin, který se tu vyšetřuje, úzce souvisí s její minulostí.

Vrátil se totiž i advokát Bjurman s jeho zrzavou kšticí, úlisným obličejem, podezřelou minulostí a divnými představami o tom, co všechno obnáší pozice kurátora pro kriminálníky v podmínce. Lisbeth s ním minule nekompromisně zatočila (vibrátor bez lubrikačního gelu je svině), ale neznámí lidé osloví Bjurmana s požadavkem dívku vypátrat a advokát začenichá možnost pomstít se. Zanedlouho sám, i když ne zcela podle svých představ (tentokrát to nebude vibrátor, co se mu zanoří do těla), přispěje k tomu, aby se z Lisbeth stala hlavní podezřelá v případu trojnásobné vraždy.

Aby toho nebylo málo, dvě ze zmíněných obětí jsou kolegové druhého protagonisty, novináře Blomkvista, a děravá čela jsou „odměnou“ za šťourání se v mezinárodním obchodu s bílým masem z Ruska. Blomkvist rozběhne pátrání, které se stejně jako v jedničce ponoří hluboko do minulosti a propojí většinu protagonistů pavučinou dávných vztahů a zločinů. Film se odehrává ve dvou liniích (linie Lisbeth a linie Blomkvist), což je ale trochu problém, protože Lisbeth je jednak zajímavější postava, jednak se zápletka soustředí na její minulost (konečně se dozvíme, proč upekla toho ošklivého pána v autě a zabředla tak do bahna kriminálů a psychiatrických ústavů). Ne že by Blomkvistova linie výrazně kazila rytmus vyprávění, je s tou hlavní propletená docela solidně a když se ti dva na konci konečně setkají tváří v tvář, citlivější divák bude dojat. Lisbeth je ale zkrátka Lisbeth a už jen díky své povaze a způsobu řešení problémů má lepší scény (vypořádání se s členy motocyklového gangu je nejzábavnější moment filmu).

Blomkvist je v podání Nyqvista opět ten „sympatický, ale málo důrazný ňouma“ (už se vážně těším, jak tu postavu uchopí Craig pod Fincherovým dohledem) a byla mu přisouzena dějová linie, která se tak trochu rozplyne ve vzduchoprázdnu. Obchod s dívkami pašovanými z Ruska se postupně z příběhu vytratí a zůstane jen hrabání se v minulosti Lisbeth. Předlohu jsem nečetl, ale mám podezření, že v knížce budou některé motivy a dějové linie rozpracovanější a dotaženější. Něco nám zřejmě osvětlí třetí film, něco prostě zmizelo z hledáčku tvůrců. Na rozdíl od jedničky tak chybí pocit dějové hutnosti i jisté osudovosti. V podstatě béčková zápletka s béčkovými rekvizitami (bolest necítí blonďatý zabiják snad vypadl přímo z bondovek) by se vyjímala v libovolném německém kriminálním seriálu, ale v „adaptaci jednoho z největších bestsellerů naší doby“ překvapuje spíš tím nechtěným a nepříjemným způsobem.

Není to jediný důvod, proč film budí televizní dojem. Především je na něm už „od oka“ vidět, že zatímco jednička byla natočena primárně pro kina, tohle mířilo hlavně do televize (ve Skandinávii byla celá trilogie uvedena jako šestidílný seriál). Změnil se režisér, formát i celkové vyznění. Muži, kteří nenávidí ženy je precizní filmařina s vydatně „pomalou a mrazivou“ severskou atmosférou (místy se až člověk ptá, co na tom chce Fincher remakovat), dvojka je už „jen“ standardní řemeslo. Natočit někdo něco takového u nás, zvolíme jej filmařem roku, ale v rámci trilogie Milénium jde rozhodně o krok zpátky.

Dívka, která si hrála s ohněm za předpokladu, že by jí produkce a tvůrci věnovali stejnou péči jako Mužům, kteří nenávidí ženy, mohla být nadprůměrným zástupcem vymírajícího žánru „moderní kriminální thriller“. Dokonce i ty staromódně brakové prvky (nezničitelný zabiják, nečekané odhalování rodinných vztahů ve stylu kakaového znamínka velikosti švédské koruny) by se daly dobře zapojit, třeba televizní Sherlock si s tím poradil velmi zručně. Zůstal však dojem jisté nedopečenosti. Nad běžnou televizní produkci tak ohnivou tetovanou dívku povyšuje jen epický rozmach a výtečná (a výtečně zahraná) hlavní postava. Stačí vám to jako důvod pro návštěvu kina?