Teroristická skupiny RAF (Rote Armee Fraktion) je podepsána pod jedním z nejkrvavějších období Spolkové republiky Německo po 2. světové válce. Vznik organizace v roce 1970 byl vyústěním napjaté situace ve společnosti, která s nelibostí vnímala chabou denacifikaci politiky i státní nátlak namířený proti odpůrcům hlavní linie. Konec 60. a začátek 70. let byl celosvětově poznamenán eskalací napětí, všemi těmi malými i velkými revolucemi pod praporci zbožštěných komunistických vůdců. Německá RAF reagovala nejen na válku ve Vietnamu a zostřené „třídní“ střety v kapitalistickém světě, ale i na konkrétní projevy policejní brutality v SRN. Jejím hybatelem byla milenecká dvojice Andreas Baader a Gudrun Ensslin, jejími ústy bývalá novinářka a veřejná aktivistka Ulrike Meinhof…

Uli Edel si filmem Baader Meinhof Komplex ukrojil úctyhodné sousto. Během sto padesáti minut zpracovává časové období deseti bouřlivých let (1967–1977) vzniku a činnosti první a druhé generace RAF, jejíž operace se neomezovaly jen na území Německa. S časem a prostorem si ale tvůrci vědí rady, dynamiku děje a jeho soudržnost věčné přeskoky nijak nenarušují, ba naopak. Právě části, kdy se dynamicky střídají různé teroristické akce, patří k nejparádnějším sekvencím, dokonalým ukázkám dokumentárně-filmové koláže. Zdálo by se, že široký záběr požene filmaře do náručí dokumentárního stylu vyprávění, ale opak je pravdou. Pokud Baader Meinhof Komplex svojí formou něco evokuje, pak řemeslnou brilanci a vychytanou stylizaci Spielbergova Mnichova. Propojení zvukové a obrazové složky je špičkové, ztvárnění nejrůznějších „akčních“ pasáží nemá chybu a napovídá, že Edel umí skvěle pracovat s tempem i napětím. Nesnaží se o maximální autentičnost, ale se záběry si hraje, nebrání se stylizaci a hře na efekt. Díky tomu zřejmě nedopadne Baader Meinhof Komplex v očích mnohých tak suchopárně jako italská Gomora. V jádru je to totiž velmi konzervativní, promyšlená a výborně poskládaná podívaná, která má tah na branku a neztrácí čas s vytvářením iluze dokonalé autenticity.

Formálně není důvod nic vytýkat, naopak lze jenom znovu pochvalně zdůraznit, jak film drží na dlouhé ploše pohromadě a jak dokáže upoutat výtečnými hereckými výkony, promyšlenou kamerou, dynamickým střihem i nadupaným hudebním doprovodem. Z určitého pohledu tu máme podařenou německou odpověď na Duel Frost/Nixon – kdo říká, že politické drama musí nutně skončit u popisů, ruční kamery a absentujícího soundtracku...  Jenže zatímco souboj ex-prezidenta a televizního playboye pracoval s přesně vymezeným souborem témat a nebál se je přistřihnout ve jménu filmových schémat, Baader Meinhof Komplex doslova přetéká otazníky. Ačkoli snímek neopomíjí rovinu globální (dobové záběry a šoty ze zpravodajství), většina pozornosti se koncentruje na osudy jednotlivců. Sledujeme proměnu aktivistické skupiny, která v počátcích trochu zmateně mixuje bolševickou rétoriku a květinové ideály volného sexu a marjány pro všechny, v militantní buňku, jež svými činy zásadně ovlivňuje veřejné dění.

Díky Edelovi se divák ocitá v samém středu RAF a může naslouchat hlavním aktérům, vážit jejich ideje a zaujímat „poučené“ postavení k jejich skutkům. To je určitě filmařsky odvážný počin, který připomene třeba Abu-Assadův Ráj hned teď. Jenže motivace hlavních osob (včetně nejproblematičtějšího článku RAF – idealistky Ulrike Meinhof) poněkud utíká mezi prsty a mizí v houštině frází a politických proklamací. Je chvályhodné, že scénáristé užívali pokud možno autentické výroky, ale občas se kvůli tomu snímek ocitá v pasti neživých hesel. Pohled na RAF se zmítá mezi extrémy „vrazi – oběti“. Nejprve se jedná o nebezpečné fanatiky, kteří neváhají rozsévat krvavou zkázu, později o bezbranné vězně, které šikanuje systém, proti němuž bojovali. Zdravý rozum do souboje RAF a militantních obhájců politického řádu vnáší postava Horsta Herolda, prezidenta Bundeskriminalamtes – jakoby on jediný byl schopný vidět hlubší kořeny vzniku terorismu a předvídat, že chycením hlavních viníků se problém nevyřeší, ale jen prohloubí.

Režisér Edel a scénárista Eichinger provokativně přisuzují díl pravdy i teroristické organizaci a vinu za eskalaci brutality ve společnosti připisují též politikům a systému. Na několika místech se film nakloní na stranu laciných revolučních frází a mýtů o neohrožených mučednících – ale to je daň za snahu vidět věci v souvislostech a pokud možno plasticky. Ani v těchto chvílích navíc nepůsobí trapně či agitačně jako Soderberghův Che. Lidé zůstávají lidmi a nestávají se neživými mýty z plakátu – a za všemi činy „revolucionářů“ je cítit otazník. Muselo to tak být? A když ano, proč? Opravdu neexistují jiné prostředky nápravy než ozbrojený odpor?

Baader Meinhof Komplex není žádným dokumentárním záznamem dávné historie, nýbrž aktuální a poutavou výpovědí o moderní západní společnosti. Problémy, na které také reagovali Andreas Baader, Ulrike Meinhof a spol., stále žijí, stejně jako žije dost těch, kteří ve jménu jejich řešení nebudou váhat vzít zbraň do ruky. Edelův snímek přichází s návrhem, zda není moudřejší upřednostnit snahu „pochopit a předejít“ před snahu „zlikvidovat“. Protože každý mrtvý revolucionář znamená jen další mýtus, který může být následován. Jakkoli německé drama občas zaškobrtne o vlastní závažné sdělení a jen těžko překlenuje fráze, v důsledku je neobyčejně působivým, provokativním a neotřelým pohledem pod pokličku evropského terorismu – a konzumní společnosti jako celku.