Filmy Stevena Spielberga mají v posledních několika letech příchuť něčeho speciálního. Veterán filmové scény se na stará kolena rozhodl trochu experimentovat a občas při tom zabloudí i do nehollywoodských látek - do osudů skutečných lidí, do srdce skutečných událostí. Stačí si vzpomenout na Catch me if you can, nebo notně inspirovaný Terminál. To však byly v jistém slova smyslu hřejivé komedie, kdežto Mnichov aspiruje na "druhý Schindlerův seznam". V mnohem komornějším stylu, ale se stejně neskrývanou brutalitou a mrazivým šimráním v zádech. Při sledování Mnichova vám zkrátka příjemně nebude a i když se alespoň ze začátku snaží Spielberg o jemný humor (to když je agent Mossadu Avner několikrát upozorňován, že vláda chce na všechno paragony), během několika desítek minut všechno překryje deprese, jakkoliv se jí snaží kamera maskovat (k tomu se ostatně ještě dostaneme, Spielbergův vizuální mág Kaminski tentokrát řádí natolik, že si zaslouží vlastní odstavec).

Masakr oněch jedenácti sportovců, který se odehrál osudného zářijového dne roku 1972 v areálu mnichovského olympijského stadionu, nám Spielberg chytře servíruje v průběhu celého filmu prostřednictvím flashbacků (resp. jeho nejdůležitější část, tj. samotný akt likvidace sportovců), takže se velmi rychle dostaneme od vysvětlovaček k činům, když se izraelská předsedkyně vlády rozhodne pro tvrdou odplatu a vyrobí atentátnický tým ála Mission: Impossible, vedený Avnerem (Eric Bana), který má tu smůlu, že jeho otec byl hrdina a tak je při výběru na podobné akce tak nějak na ráně. Bude muset opustit svojí těhotnou ženu a cestovat po světě, aby vyhledal a zabil strůjce atentátu. Přidají se k němu další čtyři čerchmanti, přičemž už v téhle chvíli jsem přestával chápat, proč izraelská vláda nesestaví tým pěti trénovaných řízků... v rámci totálního utajení se muselo jednat o tzv. agenty-civilisty, ale to tam vážně neměli nikoho lepšího? Na akci která trvala několik let a stála v přepočtu miliony dolarů? Hmm...

Pohled na ty táty od rodin (Daniel Craig jako řidič je výjimka a uštěpačnými hláškami to neustále potvrzuje), kterým Bana při briefingu vždycky vyvařuje (jídlo se tu vůbec objevuje nebezpečně často, skoro při všech jednáních se krájí cibule a Bana žóngluje s chloubou izraelské kuchyně... jako věčně hladový kritik to považuji za provokaci ;) prostě nevzbuzuje dojem ultimátní jednotky jménem P.O.M.S.T.A., otázkou je nakolik je to Spielbergovská stylizace (aby své hrdiny zlidštil).

Nechci příliš zabíhat do popisu děje nebo samotného dramatického oblouku, kterým nás Steven za těch 163 minut obšťastní, ale už předem vím, že rozebírání ostatních věcí bude předmětem ostré kritiky. Ale... směle do toho. Spielberg pojal Mnichov svým klasickým piplavým stylem, takže iluze 70. let je dokonalá - herci nosí kostěné brýle, kotlety, jezdí se ve starých herkách a mrakodrapů na Manhattanu zřetelně ubylo. Celé je to náramně podtrženo kamerou Janusze Kaminskiho, který si pohrál z barvami, používá speciální optiku a propůjčuje snímku opravdu unikátní vzhled. Bohužel je to ode mě dvousečná pochvala, protože kamera na sebe strhává až příliš mnoho pozornosti. Kaminski se jí sice snaží měnit podle konkrétní situace (takže sluncem zalité záběry z oslav kontrastují s modro-zeleně chladnými sekvencemi samotných atentátů), ale podpora ze strany scenáristy a režiséra mu mnohdy chybí. Alespoň podle mě.

Teď se totiž dostáváme k zásadnímu kamenu úrazu. Spielberg svůj film pojal nejen velmi vážně (a totéž se projevilo i u všech herců, téma je přeci jenom dost svazující), ale také velmi evropsky. Příliš to nekoresponduje s Kaminskiho kamerou, ale jinak tu najdeme spoustu nehollywoodských prvků. Tempo se táhne jako pára z finské sauny, vedení herců je až minimalistické a v oblasti tradičních klišé a zvratů se Spielberg většinou řídí okřídleným: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kombinace všeho zmíněného však vytváří ředěnou atmosféru, ve které se mi co by popcornovému tvorovi špatně dýchá. Možná namítnete, že jsem vlezl do špatného kinosálu, nebo že to vnímám příliš jednoduše, ale Stevenův film se opravdu velmi evropsky pitvá dlouhé desítky minut v ničem. Jako studie hrdinů, atentátníků a teroristů je to sice neobyčejně poučné, ale obávám se že s poloviční stopáží by to nebylo o nic mělčí. Nejsem líný ve filmech hledat vrstvy, ale Spielbergovo mentorování, s absencí jakýchkoliv kýčovitých zvratů (snad jen ty Atény), mi přišlo vznešeně nudné, což mi sice ke Stevenovi nepasuje, ale jednou to holt dolehne na každého režiséra, zvlášť když se vědomě rozhodne dojít si ještě jednou pro Oscara.

Nechci nijak zpochybňovat Spielbergovy úmysly, konec konců scénář a jeho cestička k pointě jsou výbornou adaptací učebnic dějepisu (a že tam toho o Mnichovu moc nenajdete). Závěrečná půlhodinka donutí k zamyšlení snad každého. Napadám však roztržitý styl, který vše zahaluje. Spielberg se ve svém poevropštění snaží být maximálně nad věcí, ale díky tomu působí emoce pouze jako náhlé, předem připravené výbuchy. Jejich okolí je uniformní a nenápadné, jako Žid v upnutém baloňáku, spěchající promáčeným nočním Londýnem. Eric Bana se může přetrhnout, ale pod kůži jsem se mu nedostal. I proto na mě působila katarze jeho postavy trochu jinak, než režisér zamýšlel.

Takže jak to zakončit a neurazit? Zajímavý příběh, brilantní stylizace, nulový přesah... alespoň pro mě. Nechci rovnou tvrdit, že Mnichov je zbytečným filmem. To rozhodně ne. Jenom bych si ho dokázal představit svižnější, hlubší a možná i trochu doslovnější. Nehodlám se nad ním rozplývat proto, že ho natočil božský Steven, nehodlám říkat, že má špatnou režii. Jenom mi připadá, že Steven tentokrát (ať už vědomě či omylem) točil jen pro Akademii, potomky mnichovských obětí a horních deset tisíc intelektuálů (hlavně se neuražte, buďte rádi, že jste v tak exkluzivní kategorii ;). A taky se mohu mýlit, v každém případě by vás předchozí řádky měly alespoň předpřipravit na fakt, že tohle není ten klasický Spielberg, stravitelný vždy a všude.

p.s. Krve a Greengrassovské kamery si užijete do sytosti.