5. září 1972, den, kdy letní olympijské hry v Mnichově nabraly děsivý spád poté, co se skupině palestinských teroristů podařilo proniknout do olympijské vesnice, zabít dva izraelské sportovce a dalších devět unést. Vše mělo tragickou dohru, kdo už ale viděl slavný a málem oscarový opus Stevena Spielberga tak ví, že to všechno je jenom pouhý začátek. A já si dodnes pamatuju, že mě to maličko překvapilo, protože jsem taky čekal, že se film s názvem Mnichov bude točit kolem té stěžejní události. O to milejší bylo mé překvapení, když se následně rozehrála bravurní špionážní hra o partě agentů z Mosadu, kteří byli pověřeni vypátráním a zavražděním lidí zodpovědných za onen masakr. Z počátku přímočará mise se ale záhy promění v těžké a morálně nejednoznačné drama, v němž hlavni hrdinové začnou postupně zpochybňovat naprosto všechno.

Spielbergův oceňovaný snímek je adaptací knihy Vengeance z roku 1984 spisovatele George Jonase, který v ní popisoval události mise zvané „Operace Boží hněv“. A přesně jako v knize, i značná část filmu je věnována pomalému preciznímu plánování každé jedné vraždy. Na začátku se tak seznámíte s partičkou sympatických agentů v čele s Ericem Banou, kterému dále pomáhají například Daniel Craig nebo Ciarán Hinds. Craig už tady opatrně ukazoval své bondovské manýry a Hinds snad nikdy neměl sympatičtější roli, kdo si pak Banu pamatuje jen z Hulka nebo jako tu jedinou chytrou postavu z Troji, musí při sledování Mnichova zpětně zatlačit slzu za to, že tenhle herec v Hollywoodu nikdy nedostal větší šanci (zde si ale dovolím doporučit ještě Chraň nás od zlého). Spielberg, respektive scénář, který má zde k dispozici, si ovšem dává záležet, aby každá vedlejší postava měla v příběhu svůj účel, a žádná z figurek nebyla nikdy navíc. Tahouny jsou tak víceméně všichni stejně.

Prim ale v Mnichově hraje hlavně atmosféra. Ať už ta dobová, kterou režisér Jurských parků, Války světů nebo Zachraňte vojína Ryana spolu se svým obvyklým kameramanem Januszem Kamińskim tak bravurně vykresluje, nebo ta vnitřní, plná neklidu, hněvu, lítosti i nejistot, kterou divák pociťuje při pohledu na každou z tváří hlavních hrdinů. Zatímco jejich pečlivě zinscenované vraždy totiž začínají mít efekt, stejně tak se probouzí i jejich svědomí. A spolu s tím jejich i to naše – všeobecné. Když totiž jeden násilný čin povede k druhému, a ten k dalšímu, kde to celé skončí? Kde skončíme my? Lze vůbec takový kruh nenávisti a násili přerušit? Díky těmhle otázkám a způsobu, jakým s nimi film pracuje, je Mnichov přece jen něčím víc než jen obyčejným revenge thrillerem, byť famózně natočeným a zahraným. Je to především psychologická sonda do mysli obětí, ze kterých se postupně stávají ti, kteří vykonávají to samé zlo. Právě v tom spočívá největší přednost filmu.

Nicméně není to samozřejmě bez chyb. Troufnu si říct, že své vrcholné období už měl Spielberg touhle dobou za sebou, a přestože v osobních rovinách, v práci s atmosférou i v servírování nezvykle brutálních a napínavých scén vítězí na plné čáře, do komentování obšírnějších geopolitických otázek celého konfliktu už se nepouští. Některé motivace nebo dopady určitých rozhodnutí jsou tak spíš na představivosti diváka a na tom, jak má k tématu snímku blízko. Pokud vůbec, je dost možné, že vás Mnichov tolik nezasáhne. Ostatně nad kvalitami Spielbergova lovu na teroristy vyjádřila pochybnost i část redakce, viz imfova recenze. Na druhou stranu mě teď nenapadá, který jiný Spielbergův kousek by se k divákovi choval tolik jako k dospělému člověku schopnému vlastního čtení a vnímání událostí. Možná i proto si v mých očích zaslouží speciální zmínku a zařazení do úzké skupinky filmových klenotů známé jako V.I.M.

V rámci režisérovy tvorby se rozhodně jedná o náročnější podívanou, přesto tu ale najdete i plno jeho obvyklých trademarků. Včetně hudby Johna Williamse. Ten sice tentokrát nevytvořil tak ikonické motivy, aby se o nich mluvilo ještě o 20 let později, to ale nic nemění na tom, že v těch nejintenzivnějších momentech posloucháte skladby jednoho z nejlepších skladatelů všech dob – a to, stejně jako Spielbergova režie, je prostě vždycky znát. To už ale začínám zacházet do zbytečných detailů. Pointa je, že Mnichov je dost možná tím posledním „nevyžehleným“ filmem legendárního filmaře, a jako takový nabízí milovníkům filmů ze staré škole spoustu důvodů k radosti. Fakt, že to je celé podle skutečných událostí, a že to místy prokládají opravdu vážné momenty k zamyšlení, z toho pak dělá jednoduše povinnost, kterou pokud jste dodnes neviděli, by asi chtělo co nejdřív dohnat.