Kim Ki-Duk je v naší redakci synonymem pro léto a přidružené karlovarské nebo jiné festivalové hrátky. Obecně platí, že Vary bez jeho filmů nejsou Vary a tak, i když se nám nechce sebevíc, vždycky alespoň jednou mezi konzumací zlatavého moku a sexy sluněním nahoře bez napumpujeme asijskou intelektuální osvětu do našich žil. Mistr sám nám k tomu ostatně dává spoustu příležitostí – v kadenci filmů, které během roku průběžně vpouští do kin, se mu může rovnat jen málokdo.

Zamáčkněme slzu a pojďme z Varů přímo k Dechu – tomu poslednímu, co nám Kim Ki-Duk ze svých luhů a hájů přivezl. A hned na začátku považuji za nutné zchladit všechny zavilé příznivce, že tentokrát už je toho fantazírování nad sebou samým trochu moc.

Vztahem zkroušená žena v předfázi definitivní osobní krize navštěvuje vězně, který má svou definitivní krizi dávno za sebou. Během čtyř setkání mu rozsvěcuje pomyslné světlo na konci tunelu a dává vědomí, že i před samotným koncem (popravou) se mohou dít hezké věci. A to je vlastně všechno. Tam, kde dříve příběhový minimalismus zapůsobil, dnes se jeví pouze jako ošuntělý věšák pro režijní trademarky.

Byl bych neupřímný sám k sobě, kdybych tvrdil, že všechny díla Kim Ki-Duka jsou mi blízká, mají mi co říct a hlavně – za všech okolností chápu, co jimi chtěl autor sdělit. Vždycky šlo spíše o zvědavost ohledně (podle mě z velké části uměle vytvořeného) novodobého „popkultu“, nad nímž intelektuálové slintají blahem a normální lidé se od něj pohoršeni odvrací. Kdo si pamatuje libůstky typu rybářských háčků v genitáliích, ztráty panenství za pomoci vystřeleného šípu či rozstřílení mladíka na pláži při souloži a viděli při tom „normální diváky“ (mezi které se s trochou nadsázky řadím), ví, o čem je řeč. Tentokrát je situace opačná. Až příliš dobře vím, co chtěl autor říci, ale způsob, jakým to dělá, zdá se mi poněkud nešťastným –a celý film poněkud zbytečným.

Kim Ki-Duk přichází s dalším vyprávěním, které zdánlivě rozvíjí jeho osobnost a půlí druhou dekádu titulů, které tak zdobně krášlí jeho režijní portfolio. Jde o film výjimečně pochopitelný a po všech stránkách srozumitelný – možná až moc. A přestože se nevyhnete tradičním režisérovým „úchylkám“ v čele s minimem verbálního projevu a maximem významných pohledů, v podstatě se dá říci, že jde o úplně prostou báchorku. Její jednoduchost však není jejím hlavním problémem. Tím je samotný Kim Ki-Duk v přístupu k látce. Pokud bylo dobrý zvykem, že každý jeho film je jiný a jiným způsobem zajímavý a „přínosný“, pak je Dech prvním z řady, který působí z vnějšku i vnitřku stroze a opravdu takový je i při závěrečných titulcích. Navíc dokonce otravný v tom, jak opakuje, co už bylo minimálně jednou řečeno. Kim Ki-Duk dokola recykluje své hlavní motivy v jednom úhledném celku a jen nešťastně upomíná, že tohle už tu jednou či dvakrát bylo. Auru svého příběhu balí do jakéhosi mystického duševního rozpoložení, v němž „se člověk nemůže nadechnout“, je to ale spíš takové povrchní pozlátko, které je položeno na notoricky známé ingredience a postrádá potřebnou hloubku, aby mohlo být bráno skutečně vážně.

Ty ingredience kupodivu nejsou zkažené a v jistém ohledu pořád baví. Zvláště ty diváky, kteří se autorem budou setkávat úplně poprvé. Vyvstává však otázka, jaký má tahle stylistická opakovačka vůbec smysl a jakou pozici zaujímá v režisérově dosud pečlivě budované anabázi. Nabízí se verdikt, že je všemu dobrému a zajímavému konec a Kim Ki-Duk se vyčerpal, nabízí se rovněž verze, že je to nějaký úlet sofistikovaný žertík. Kdo se mu ale může zasmát?

Těžko říct, co tím autor zamýšlel a proč to celé působí tak stroze a jako by odosobněně. Být to debut, řekl bych, že má Kim Ki-Duk nakročeno ke slibné kariéře. Je to však jeho patnáctý film a je v dlouhých i kratších celcích stejný jako většina předchozích – přitom paradoxně nepřidává nic navíc. Berte tedy pouze jako zestručněný výtah díla a studijní materiál – pro plnohodnotný filmový zážitek doporučuji vrátit se v autorově filmografii o pár (ale klidně i o víc) let zpět.