O FILMU

Když jsem nedávno Na obzoru shrnoval (ne)kvality dánských Loutek, předeslal jsem, že kvůli úspoře místa zrecenzujeme přímo v profilu i Luk Kim-ki Duka. I s ním se tři čtvrtiny naší redakce seznámily v Karlových Varech, i ten nám na rozdíl od Bratrů nestál za opětovné ohledání při ataku českých kin. Proto spíše listujeme v paměti. Brutální poeta a přirozeně filozofující prosťáček – tak bychom mohli ve zkratce ocejchovat populární festivalovou osobnost Korejce Kim Ki-duka, jenž naposledy zakotvil na bárce starého muže, který si na palubě šlechtí dívenku s poněkud nekalým, avšak upřímně míněným úmyslem – chce si ji vzít za manželku. Aniž by chudák holka tušila, že tam venku, na pobřeží a v blízkosti chlapců s rašícími vousy čeká nejspíš o mnoho lákavější život. I když ne tak zamilovaný...

Zatímco většina Kimofilů jásala (a stále jásá) nad snovým 3-Iron, mně, i mým nejbližším filmovým souputníkům, se malinko víc zamlouval prachobyčejný Luk. Kim Ki-duk v něm sice nepracuje s figurami nijak novátorsky, nevnáší do svého autorského kosmu žádnou originalitu a veskrze předvídatelně roztrhává vztah mezi vdavekchtivým dědou a nažhavenou puberťačkou... ale pozvolný rytmus důchodcova fidlání na tětivu, opojná hudba, do níž sem tam zahvízdá šíp, a smutek v očích zklamaného stařešiny můžou i při jednotvárném vypravěčském rytmu stát za zbystření smyslů. Luk možná neuhrane syrovostí a razancí Drsňáka, který si stejně jako dědek-lučištník chtěl vydupat svou lásku, ale i tahle pozvolná plavba po silných pocitech (aneb kdo by si nechtěl urvat svou manželku i za cenu sobecké manipulace... třes se Beyoncé!:-) může i přes brblání kim-ki-dukovců potěšit. Minimálně onou deflorací z řádu Robina Hooda. (7/10)

FOTOGALERIE