Láska ve světle plynoucího času. Blednoucí cosi, které ztrácí na síle, pokud se do procesu nevloží rozum či nová atrakce. Pomník čemusi krásnému, co zevšednělo. Zub času je pro lásku největší zkouškou, tvrdili už dávní mudrci. O tom, že měli pravdu, se vás bude snažit přesvědčit korejská filmová továrna s úsměvným jménem Kim Ki-duk, která naplňuje svou roční režijní kvótu v dalším hloubavém filmu, kde se šetří dialogy, aby se o to více mluvilo činy.

Vzhledem k předchozí Kimově tvorbě je Čas až překvapivě triviální látkou, postavenou na jedné jediné myšlence: Proč člověk nevydrží milovat? Opotřebování imaginární hmoty zvané láska se pak podřizuje jak forma, tak tempo vyprávění. Kim nešetří lyrickými obrazy plnými vzpomínek a hloubavého rozjímání o tom, čím nám je partner po pár letech a jak s námi vědomí těžce zahýbá, když se z našeho života zčistajasna vytratí. Jeho hrdina je sám, bezcílně osciluje mezi prázdnými ulicemi a novými vztahy, aby stále dokola zjišťoval, že to nejlepší už mu proklouzlo mezi prsty. V této rovině nečeká na diváka nic moc překvapujícího. Partnerská fakta jsou pouze sesumírována do hloubavějšího celku bez výraznější osobité výpovědi. Kim Ki-duk prakticky pouze nastavuje zrcadlo společnosti, aby si připravil půdu pro rovinu druhou, nyní už rozhodně vynalézavější a více tvůrčí.

A je to ten Čas, kdy na řadu přijde podivuhodně drsná výplň, jejímž spárům se v Kimových filmech nevyhnete při jakémkoliv žánrovém zařazení. Jak moc souvisí láska s fyzickou stránkou a jak dokáže zaslepit mozek, i kdyby dva lidé byli uvnitř nachlup stejní, to se vám korejský tvůrce bude snažit vysvětlit velmi pregnantně – svou hlavní hrdinku posílá na plastickou operaci obličeje, jejímž operačním průběhem svůj film startuje. Násilná dekompozice lidského obličeje pomocí skalpelu je tím nejšikovnějším nástrojem jak ilustrovat povrchnost všech problémů, které si dva lidé v rámci dlouhého soužití vytváří. Banální, avšak účinný způsob, jak vtáhnout diváka do svých úvah, aniž by se musel příliš snažit.

Kim Ki-duk i přes tyto svoje trademarky jako by však chtěl vyzkoušet cosi nového. Hovořit univerzálním filmovým jazykem k masám lidí, kteří se obvykle vyhýbali jeho poetice plné pohledů na rozstřílená těla, odpanění šípem či rybářských háčků zapíchnutých v ženské vagíně. Natočil tak skoro normální film, ve své podstatě možná až příliš západní a tradiční, aby to jeho ortodoxním fanouškům stačilo ke spokojenosti. Tématem se naštěstí stále vymezuje mezi tvůrce, kterým to zatraceně pálí a mají co říct, ať už k tomu využívají prostředí přístupnější či naprosto odosobněné.

Pomineme-li hodně ošemetný finální twist, místo závěrečné pointy Kimova filmu a užitečné rady do života se vám dostane podivného nutkání omluvit se všem svým bývalým známostem a přitulit se k té své současné s tím, že není problému, který by vás rozdělil. Čas je tak vedle své hodnoty filmové i ideálním produktem terapeutickým a určitě by ho měl vidět každý, kdo řeší vztahy na vyšší než základní bázi.

P.S. Krátká recenze k filmu, který tu původně ani být neměl. Asi takhle bych shrnul svou případnou odpověď na dotaz, proč jen těch pár odstavečků. Přesto věřím, že i tak se nenecháte odradit mrzkým počtem kopií v našich kinech a na Čas si nějaký ten čas najdete ;).