Péče o postarší matku, která po mrtvici nemůže bez pomoci tabletu ani mluvit, je pro třicátníka Edwarda sice vcelku náročná, zároveň však i samozřejmá – už dávno před nedávnou smrtí svého otce byl zvyklý se o matku v řadě ohledů starat. S běžným soukromým životem je však něco takového slučitelné jen těžko. Edward navíc stojí na kariérní křižovatce – před pár lety vydal v domovském Irsku úspěšnou knihu, která se blíží na americký trh, s čímž by mělo být spojeno zhruba dvoutýdenní turné. Už tak složitá vyjednávání s matkou ohledně jejího krátkodobého umístění do domova pro seniory navíc zkomplikuje trojice Edwardových kamarádů, kteří se příliš kamarádsky nezachovají.

I oni se totiž nacházejí ve velmi podobné situaci jako Edward – nastupující (či v jednom případě už dávno zahájený) střední věk coby osamělí a vztahově neuspokojení gayové zrovna nevítají a všetečné matky s roztodivnými potřebami jim život neulehčují. A tak se trio mužů rozhodne upustit páru na středomořském pride festivalu. Což však znamená, že Edwarda hodí přes palubu a na pár dní u něj nechají své matky – navzdory nesouhlasu všech zúčastněných.

Edward na dálku absolvuje mediální kolečko související s knihou a do toho se musí starat o celý kvartet hašteřivých, svérázných důchodkyň. Nahořklé komedii, pod kterou jsou podepsáni bratři Darren a Colin Thompsonovi, se v první půlce daří předat pocit zahlcenosti, kterou zažívá protagonista při snaze o stihání pracovních povinností v kombinaci se specifickými nároky seniorek. Má však co nabídnout i dál?

Snímek je volným remakem italské dramedie Sváteční oběd z roku 2008, k převzatému námětu však přistupuje sympaticky – snadno by se mohlo stát, že se zápletka zvrtne do série defekačních výjevů a hrubozrnných šprýmů na účet gerontů, bratři Thompsonové ji však uchopili s citem a hřejivostí; a to možná až přílišnou.

Ani ne hodinu a půl dlouhá komedie je totiž vítězem loňské sekce LFŠ uvádí, v jejímž rámci může návštěvnictvo Letní filmové školy vybrat nejlepší (či spíše nejpopulárnější) ze tří prezentovaných filmů. Není divu, že si festivalové publikum nejčastěji oblíbí oddechový crowd-pleaser, představující milou alternativu k těžkotonážním opusům filmových velikánů, jichž je program Filmovky zpravidla plný. Čtyři matky tak celkem přímočaře navazují na belgické coming-of-age drama Mladá srdce, které se stejnou cestou dostalo do našich kin před rokem – a rovněž jímavě pojednávalo o nutnosti vyrovnat se s vlastní jinakostí a z ní plynoucími životními překážkami.

Aktuální film metaforicky i zcela doslovně tematizuje, jak může být těžké se postavit na vlastní nohy – a že taková navenek obdivuhodná osobní oběť leckdy skýtá množství benefitů, kvůli nimž lze hovořit o oboustranně závislém vztahu. Edward i jeho matka se společného soužití navzdory mnohým problémům nechtějí vzdát, protože jde o něco bezpečného, známého, umožňujícího ukrytí před nepřehledným světem tam venku; a Edwardovi kamarádi na tom nejsou o moc jinak.

Nejen prostřednictvím profese jednoho z přátel dojde i na nezbytné naťuknutí terapeutické roviny. Přetížení a vyčerpaní muži si v sobě nesou mnoho bolístek, jasně vyplývajících z výchovy, předsudků a generačních rozdílů. Matky zase obviňují své syny, že jsou příliš měkcí, že za nich se to holt dělalo jinak a přece to fungovalo! Snímek tak podle očekávání nabízí určité mezigenerační smíření, jež je divácky bezesporu příjemné: komplexní a nepříjemná témata jsou redukována na řadu zjednodušujících, v posledku hřejivých momentek, díky nimž se diváctvo po zhlédnutí může cítit povzneseně a uspokojeně.

Bratři Thompsonovi sami přiznali, že na adaptaci začínali pracovat v době, kdy jejich matka čelila podobným zdravotním problémům jako postavy ve filmu, takže k tématu měli velmi osobní vztah. Procítěné a do žádných extrémů se nepouštějící vykreslení dané situace lze tudíž pochopit a nic proti tomu – jen je škoda, že většina motivů i metafor (v čele se ztrátou hlasu a hybnosti) je využitá ryze konvenčně a prvoplánově a že některé anekdoty sice odrážejí vlastní zkušenosti tvůrců, do předkládaného fikčního příběhu však příliš nezapadají.

Feel-good atmosféra tak reálně brání tomu, aby se motivy rozehrály do důsledků se skutečně dramatickým potenciálem, kvůli čemuž je nejpozději od poloviny zřejmé, kam vyprávění doputuje. Což pro leckoho nemusí být problém, přetrvává však dojem, že Čtyři matky ze své žánrové komfortní zóny nechtějí nijak vystoupit – což je snad až příliš v souladu se smýšlením zobrazených postav.