Dvě děti v katolickém kostele v úloze ministrantů. Houpou kadidelnicí sem a tam, ale něco je jinak. Postarší věřící sedící v blízkých lavicích se rozkašlou. Ano, tentokrát má kadidlo vylepšenou recepturu a jednou z ingrediencí je tráva. „Takový jsou drogy. Dostanou vás blíž k bohu,“ ozve se voice-over. Už úvodní scény irského hejskovitého snímku Kneecap, který natočil Rich Peppiatt, dávají tušit, co nás čeká za trip. 

Kneecap pojednává o skutečné severoirské hiphopové skupině stejného jména, která nedávno vydala již druhé album a v desátých letech se prosadila díky rozhodnutí rapovat v irské gaelštině navzdory britskému tlaku na užívání angličtiny (nebo spíš právě kvůli němu). 

Kamarádi Liam Ó Hannaidh a Naoise Ó Cairealláin vyrůstají v západním Belfastu a jako děti devadesátek jsou označováni za generaci klidu zbraní. Irské teroristické útoky možná veskrze ustaly, ale republikové sentimenty ne. Mladíci chovají odpor k britské nadvládě, cítí se být Iry, a tyto pocity v nich od dětství přiživoval Naiseův otec s tváří Michaela Fassbendera, jeden z vůdců paramilitaristické republikánské organizace, který je před svým zmizením vybavil smyslem pro vlastenectví, odporem k autoritám a znalostí irských nepravidelných sloves. 

Irština se tedy pro tyhle dva kluky stane místem odboje. Když Liama zadrží policie, ten odmítne při výslechu odpovídat anglicky, a tak policii nezbývá, než pozvat učitele hudební výchovy a irštiny JJ, aby tlumočil. Tomu je Liam hned sympatický a z maléru ho vyseká. A nejen to, chopí se notesu, do něhož si Liam píše irské texty, dá jim hudební podkres a ejhle, první track skupiny Kneecap je na světě. Učitel s chlapci jako DJ Próvai zůstává. Ústřední trio ztvárňují jejich předobrazy a skuteční členové Kneecapu, ale na jejich herectví to není negativně poznat. Jsou přirození (což ani při hraní sebe sama není samozřejmé).

Proč Kneecap? Skupina se pojmenuje podle oblíbené kratochvíle irských republikových skupin – prostřelení kolena. Používání vlastního historického jazyka je pro ně jako protestní akce, zejména v době, kdy se vyjednává o zákonu, který by irštinu zrovnoprávnil s angličtinou. Seriózním aktivistům se nezdá, že je použití irštiny v hiphopových textech o sexu a drogách ku prospěchu věci, jelikož je pro Angličany snadné malovat ji jako dorozumívací prostředek „antisociálního chování“. Ale takové nařčení Kneecap nezastaví. Naopak. Ti vidí ve svém chování druh legálního odporu a starodávný jazyk užívají pyšně k popisu každodennosti mládeže, ne archaických situací. Jejich sláva se skrze šeptandu rozprostírá Belfastem. 

Kneecap je osvěžující v tom, že před hochy nestaví nechápavé rodiče ani nezobrazuje rekreační užívání drog jako to největší možné zlo nevyhnutelně vedoucí k závislosti a neštěstí. Vyhýbá se lacinému moralizování, a to i v politických otázkách. Na které straně stojí však dokáže tlumočit nejen skrze akci postav, ale i vizuálně – za vše mluví terč na šipky s obličejem Margaret Thatcher.

Přestože Kneecap sdílí s Trainspottingem mnoho podobností – Skoti i Irové patří do té Angličany vnitřně kolonizované části ostrovů, obě skupiny přátel mají zálibu v občasném výtržnictví a drogy jim nejsou cizí, Liam a Naoise nejsou bezcílní mladíci jako McGregorův Renton a spol. 

Jejich přesvědčení se otiskne i do sexuálních fetišů. Zábavná je scéna, v níž se Liam s Georgiou, protestantskou Angličankou žijící v Belfasu, při sexu hašteří o tom, zda se nacházejí na severu Irska, nebo v Severním Irsku. Inu, role-playingu se meze nekladou a pohled do ložnice postav jen přispívá k jejich prokreslení. 

Přehrajte si trailer Užití drog ve filmech často ústí do vizuálně nápaditých pasáží, a nejinak je tomu i v Kneecap. Když takhle chlapci sáhnou do špatné kapsičky a místo kokainu si před koncertem střihnou ketamin, rozjede se nesmírně nápaditá a vtipná koncertní sekvence, jindy se pak okolí v jejich očí promění ve svět z plastelíny. 

Kneecap je dravě vtipný, moderně nasnímaný, poměrně radikální film, kombinace coming-of-age dramatu s komedií, která i díky sympatické frackovistosti rapujícího dua dominuje. Snímek je to všechno jen ne antisociální a s trochou štěstí vás v některé z komediálních situací dostane do kolen.