Před dvěma lety (a pár týdny) se do kin po festivalových úspěších dostalo belgické coming-of-age drama Blízko o postupném přerůstání jednoho klukovského přátelství v první lásku. Jeho autor Lukas Dhont se podílel i na psaní dalšího, velmi (velmi!) podobného díla, které po ocenění na zlínském festivalu pro mládež a uznání v Berlíně přichází do širší distribuce. A to díky Asociaci českých filmových klubů, která už poosmé uvádí v kinech vítěze sekce LFŠ uvádí na základě diváckého hlasování během Letní filmové školy. Loni návštěvníci festivalu z tria adeptů hodnotili snímek Mladá srdce nejlépe a důvody k tomu jsou zcela zřejmé.

Stejně jako v případě Dhonta se i pro režiséra a scenáristu Anthonyho Schattemana jedná o neskrývaně osobní látku. Natáčelo se v jeho rodném maloměstě a i příběh z ranku nejen coming of age, ale i coming outu vykazuje značně autobiografické prvky. Schatteman prý během svého dospívání chtěl vidět právě takové snímky, jakým je i jeho celovečerní debut. Budiž, to lze pochopit a v tomto duchu mohou Mladá srdce fungovat – tedy jako idealizovaný obraz coming outu pro edukativní účely.  Doba ale přece jen pokročila a už třeba podobně oddechový Já, Simon před sedmi lety působil vyloženě krotce. A ani Schattemanův snímek se do žádných dramatických rizik nepouští.

Představuje velmi schematický, přímočarý a emocionálními i symbolistními klišé prošpikovaný příběh čtrnáctiletého Eliase, jehož poklidné maloměstské dospívání v milující rodině naruší přistěhování nových sousedů. Mezi ně patří i Eliasův vrstevník Alexander, k němuž mladík zahoří silnějšími pocity, než jaké dosud cítil ke své dívce. Elias se musí vyrovnat s vlastní jinakostí a prostřednictvím předvídatelně opojných i strastiplných momentů nalézt cestu jak do Alexanderovy náruče, tak i do svého nitra.

S postupující stopáží je jasné, že na této cestě nebude čelit v podstatě žádným vnějším problémům. Je obklopen chápavou až osvícenou rodinou a i prostředí maloměsta překvapivě nehýří nepříjemnými předsudky a odsudky. Každý náznak konfliktu je v další scéně udusán a Elias tak musí bojovat „jen“ sám se sebou. Vzhledem k neustále optimistickému, feel-good ladění snímku, jenž se opájí hřejivou barevnou paletou, však nemůže být pochyb o tom, jak to nakonec dopadne.

S jinak velmi kladně přijatým snímkem Blízko jsem měl problém kvůli vychtěné slzopudnosti, do těchto sfér patosu se ale Mladá srdce naštěstí nepřibližují. Nechybí však propriety, které byste v podobném snímku očekávali – třeba osvobozující koupání v přírodě (ukončené bouřkou) či hraní flašky, u čehož probublávají potlačované emoce. Celý scénář působí značně odvozeně a nenápaditě, díky čemuž může být pro spoustu diváků i uspokojivě nekonfrontační.

Vedle příjemně teplých jarních barev zaujme i ruční kamera zdůrazňující subjektivní prožitky postav a uznání si zaslouží i ústřední duo mladých hereckých představitelů, tedy Lou Goossens a Marius De Saeger. Těm se podařilo velmi sympaticky uchopit figury, jimž nejde o sex, nýbrž se snaží zorientovat v hloubce svých mladistvě rozbouřených citů. Faktem také zůstává, že většina úspěšných festivalových děl o queer tematice bývají tíživá, bezvýchodná dramata s protagonisty stíhanými nevyhnutelnými tragédiemi – a v tomto srovnání působí Mladá srdce jako bezelstně naivní, ryze optimistický a nadějeplný titul, jenž možná někomu při zkoumání sebe sama pomůže právě tak, jak by kdysi pomohl samotnému Schattemanovi.