Bezuzdně miluji filmy, které stojí převážně na interakci dvou postav, z nichž každá stojí na opačné straně, přesto mají mnoho společného. Vzájemně spolu soupeří, rozvíjí svůj vztah, vymezují se vůči sobě, ale skrze gradující konfrontaci zároveň zjišťují, že jsou si podobnější, než by si přáli. Nic není černobílé, hranice se postupně rozmělňují a čím více se obě strany poznávají, tím je nám jasnější, že nevyhnutelně musí dojít ke konfliktu a rozřešení, jež nám řekne, která strana zvítězí. Z toho je jasné, že bezuzdně miluji i Michaela Manna, který je na tyto filmy expertem. Tuto tematiku najdeme v Insiderovi, ve Veřejných nepřátelích, částečně v Posledním Mohykánovi, k dokonalosti pak toto své téma Mann vyšperkoval v Nelítostném souboji. A na tuto dokonalost pak navázal o pár let později v neskutečně atmosférickém Collateral.

Byl to jeden z těch filmů, který na mém watchlistu neustále pod nánosem dalších kultů a klasik klesal ke dnu. Jednoho dne jsem ale sesbíral odvahu, řekl si „Dost, měj koule.“, vystoupil z komfortní zóny a v hrdinném gestu jsem si pustil něco, co jsem ještě neviděl. Ponořil jsem se do nocí nasáklého Los Angeles, které bylo náramně pěkně cítit noirem. A jal jsem se sledovat peripetie všedního taxikáře Maxe v podání Jamieho Foxxe, který sní a touží po lepším životě jako každý z nás. Jediný rozdíl je v tom, že jemu oné osudné noci do taxíku nastoupí nájemný vrah Vincent s tváří Toma Cruise, který s mechanickou přesností a emoční oploštělostí postupně ničí své cíle s Maxem za volantem. O další intenzivní souboj silných protivah tak bylo postaráno. Pizza byla na cestě a já se těšil, kam mě film zanese.

Max svému osudu samozřejmě nemůže uvěřit. Velmi lidský Foxx výborně podává postupný přerod svých emocí z překvapení a strachu k frustraci a hněvu z bezmoci vůči svému vězniteli. Ať se mladý taxikář snaží sebevíc, nedaří se mu uniknout ze spárů šedivého vraha, kterého má neustále za zády. Tyto emoce navíc byly pro mě až hmatatelné, neb má pizza se zpozdila o více než hodinu a moc dobře jsem tedy věděl, jak moc asi Max musí být frustrovaný z této nepřízně osudu. Soucítit s ním je velmi snadné, čemuž napomáhá i výborně gradující scénář začínajícího Stuarta Beattieho. Slovní přestřelky mezi předním a zadním sedadlem napomáhají přesně tomu, čeho si na Collateralu cením nejvíc. Vzájemné poznávání se, objevování zcela jiného smýšlení lidí, se kterými musíme soupeřit.

Dojem by nebyl zdaleka úplný bez Cruise jako chladnokrevného zabijáka. Oblíbeného herce jsem měl docela rád vždycky, stejně jako každý soudný člověk. Až s touto rolí jsem si ho ale dočista zamiloval. Po Spalující touze totiž zase ukázal, že jeho doménou není jen sympatická tvář, ale pevný a soustředěný herecký projev, který může jít daleko mimo zajeté škatulky. Jeho Vincent děsí a ohromuje. A je obrovská škoda, že si Cruise nezkouší záporáky častěji, protože mu to náramně jde. Dokonale zapadá do podmanivého prostředí, které Mann vytvořil.

Nikdy jsem nebyl v Los Angeles, natož v noci. Myslím si ale, že právě takto metropole po setmění působí. Mannovi se podařilo velmi umně nasnímat město, které známe ze stovky jiných filmů, tady ale konečně působí živě a stává se autentickou součástí děje. Tento dojem podněcuje i hypnotický soundtrack z pera Jamese Newtona Howarda a digitální kamera, skrze kterou je noc nasnímána. Jásám nad režisérovou urputností, se kterou si vždy vybírá reálné lokace, což napomáhá vzniku bezmála legendárních scén (viz přestřelka v Nelítostném souboji). Město žije a dýchá společně s našimi hrdiny, kteří se přesouvají z pečlivě vybraného místa na ještě pečlivěji vybrané místo. Jistě není náhodou, že u Nelítostného souboje i Collateral k finálnímu rozuzlení dvou obrovských osudů dochází na všedních místech, která všichni známe. Metro i letiště přes svou rozlehlost poskytují přesně onu intimní atmosféru, kterou finální konfrontace potřebuje. Studia či zelená plátna můžou jít k čertu, tady pulzuje život. O to silnější je pak umírání. 

Na šachovnici postav pak hlavní duo významně podporují perfektně vybarvené charaktery vedlejší. Mark Ruffalo, Javier Bardem, na chvíli se zjevivší Jason Statham, a dokonce i ta Jada Pinkett Smith tu baví a všichni jen podtrhují ústřední téma – přerod Maxe z průměrného cápka na člověka, který je konečně schopen se postavit každodennosti. Komplexní rozvoj postavy je tu zhuštěn do jedné noci, díky čemuž je maximalizováno napětí. Co je třeba k tomu, aby člověk vystoupil ze svého stínu? Musíme se podvolit tomu, co se okolo nás děje? Je nutné být zahnán do kouta, abych mohl konečně vytasit drápy? Náročné otázky vtahují, zejména v podání stále naštvanějšího Foxxe. Občas zamrzí to, že scénář možná až příliš sází na náhodu, ale hej, kdo z nás ve městě dnes a denně nepotkává náhodné známé, kvůli kterým přechází na druhý chodník. Výsledný dojem to nijak nekazí a dynamická metropole tak zasahuje do děje, jak jen může.

Intenzivní vztah hlavních protagonistů tak mohutně prostupuje každým aspektem díla. Frodovi to trvalo tři epochální filmy, Maxovi k objevení hrdiny v sobě samém stačí jediná noc a jeden mechanicky jednající vrah, který mu promlouvá do duše a nutí ho navštívit maminku v nemocnici. Je to dechberoucí, neúnavné a v jednoduchosti své premisy i velmi funkční. To, co jinde Mann rozšiřuje napříč státy, zákony i měsíci tu nařachal do úzkého prostoru jedné noci a malého taxíku. A já této našlapané atmosférické laskomině tleskám. Občas je totiž potřeba učinit osudové rozhodnutí. Ať už to znamená pustit si konečně něco z watchlistu, nebo postavit se čelem nájemnému vrahovi.

---

Připomeňte si naše Liveko o další Mannově pecce Posledním Mohykánovi: