Chtěli jste pořádné VIMko? Fajn, tak tady ho máte! Bezmála tři hodiny nekompromisní hry na policajty a zloděje od filmového auteura Michaela Manna totiž bezpochyby patří nejen do této rubriky, ale i do samotných análů filmové historie jakožto jedna z nejzásadnějších kriminálek, jaké kdy vznikly. Vlastně bych zašel tak daleko a napsal, že si Heat – do naší mateřštiny přeložený jako Nelítostný souboj – vychutnává v žánru policejních krimi stejnou pozici, jakou se pyšní Kmotr v rámci toho mafiánského, Pán prstenů v tom fantasy nebo Temný rytíř v tom komiksovém. Mannovi k tomu přitom stačilo opravdu málo. Jednoduchý příběh totiž vystavěl na střetu dvou stejně schopných a stejně odhodlaných mužích, kteří jen stojí na opačných stranách zákona. Co ale činí Nelítostný souboj unikátním, je že ani jeden z nich přitom není vyloženě ten špatný. A co víc, oba hrají herecké legendy Robert De Niro a Al Pacino v těch nejlepších letech.

Ono se popravdě celé to obsazení povedlo na jedničku. Ať už je řeč o Valu Kilmerovi ve vedlejší roli zloděje s krásnou ženou a závislostí na gamblerství, který je tím mladým naivním kontrastem k De Nirovu pragmatičtějšímu vůdci skupiny, nebo právě o překrásné Ashley Judd, která snad nikdy nebyla víc sexy než tady, nebo i neprávem mnohdy přehlíženém Tomu Sizemoreovi, jenž si na přelomu devadesátých let vychutnával podle mě ty nejlepší role (tohle, Ryan a jestřáb). Hezkých rolí byste tady ale našli daleko víc a Mann si skutečně dal tu práci a každou z nich obsadil naprosto přesně.

Má to přitom své opodstatnění. Přestože je Nelítostný souboj v jádru dravou krimi s perfektními heisty, přestřelkami a především dialogy, své místo zde mají i vztahy. Právě na nich totiž můžeme sledovat, jak podobné si vlastně obě strany zákona doopravdy jsou. Rodinné večeře s přáteli, (ne)šťastná manželství, práce stavěná nad vše ostatní, Mann tyto styčné plochy postupně rozkládá napříč celým filmem, až dokud nedojde k tomu slavnému střetu mezi oběma protagonisty nad hrnkem kávy, po kterém divákovi konečně dojde, že je vlastně úplně jedno, kdo tu má odznak, a kdo ne. Důležité je jen to, čí posedlost bude ve finále větší. A kdo na tu svoji předčasně dojede.

Nicméně bylo by ode mě fakt trestuhodné, kdybych přešel výše zmíněné heisty a přestřelky jen s tím, že jsou výborně připravené a natočené. To samozřejmě jsou. Když ale máte ve finále několikaminutovou krvavou přestřelku za bílého dne na ulicích Los Angeles s poloautomatickými puškami a brokovnicemi, je tomu přece jen potřeba věnovat alespoň jeden odstavec. Kdy jindy totiž zdůraznit, že ani jedna scéna ve filmu, včetně této přestřelky, nebyla natáčena ve studiu, ale vše točil Mann pečlivě na lokacích. Konkrétně na pětašedesáti unikátních lokacích rozmístěných po celém LA, přičemž celé natáčení zabralo celkem 107 dní. Právě výše zmíněná sekvence se ale směla natáčet jen o víkendech a během každé klapky filmaři spotřebovali zhruba osm set až tisíc nábojů. A jestli se vám zdálo, že celá ta intenzivní střelba zní až moc realisticky, pak to bude nejspíš tím, že byla. Mann se rozhodl na place rozmístit mikrofony, aby mohl veškeré zvuky zaznamenávat živě, a nikoliv je později přidělávat v postprodukci.

O to větším paradoxem je pak již zmíněná scéna v restauraci, kdy si Al Pacinův detektiv Hanna poprvé sedne s De Nirovým Neilem, a co následuje, je výsledek částečné improvizace. Vtipné je, že to bylo vůbec poprvé, co se obě hvězdy objevily ve stejném záběru společně na plátně. A proč si předtím De Niro s Pacinem scénu společně nenazkoušeli? Režisér to po letech vysvětlil tím, že k té pravé filmové magii dojde jenom jednou, a není nic horšího, než když přitom nemáte puštěné kamery.

Každopádně za ty roky se Nelítostným soubojem inspirovalo mnoho dalších filmařů a děl. Christopher Nolan z něj například čerpal pro onoho Temného rytíře, Ben Affleck jistě ledacos okoukal pro své Město, a věřte tomu, nebo ne, inspirováno jím je do určité míry i páté herní Grand Theft Auto, jehož protagonista Michael velmi připomíná právě De Nirova Neila. To vše jen každopádně ukazuje, jaký zásah měl Mann se svým osudově pojatým majstrštykem nejen na samotný žánr, ale i na dějiny filmu jako takové. Je trochu smutné, že už se to znova tak dobře nikomu dalšímu nepovedlo. Zároveň si ale málokterý film užívám při opětovných zhlédnutích s takovou chutí a takovým obdivem, jako právě tento. Takže smekám před mistrem, a byť jsem zvědavý na knižní podobu jeho prequelu ke slavnému filmu (která je údajně již hotová), před kamery bych ji raději netlačil. Přece jen k té magii dojde jenom jednou.