Michael Mann je co do položek ve filmografii pouze chudým souputníkem hollywoodské elity. Ovšem znáte to: Kvantita vždy až za kvalitou! V tomto ohledu Mannovy filmy prospívají už více než deset let na výtečnou a s neustálým pokukováním po štemplu V. I. M. První laureát takovéto pocty pochopitelně nebyl vybrán náhodně. Nehledejte v tom snahu mapovat Mannovu kariéru, jakkoliv to byl právě Poslední Mohykán, který jednoho ze stěžejních autorů let devadesátých (i roků následujících) definitivně vymanil z osidel televizní tvorby a natrvalo předal kinematografii. Potkáváte spíš klasický úkaz, kterému se v našem žargonu říká srdcovka. Mannův Mohykán patřil k té dobré desítce filmů, které formovaly ve věku neochmýřené brady, prvních vlhkých snů a karetních bitev můj náhled do filmové krajiny. Mou maličkostí stokrát viděný a nesčetněkrát prožitý dobrodružný příběh Mann vystavěl velice nezvykle: Na pozadí válečného sváru, z něhož pět, šest ústředních postav vybíhá do prvního plánu, který pod Mannovým vedením čerpá hlavně z odhodlané tváře Daniela Day-Lewise, úžasného hudebního doprovodu a kinetické energie z kmitajících nohou. Vezměme je po pořádku.

Daniel Day-Lewis se i s odstupem čtrnácti let jeví jako ideální volba, kterou nediskriminují mezery v hereckém projevu ani provařený ksicht - tak aby mohl vyznít jak velice spěšně vykreslený milostný motiv mezi Sokolím Okem a Alicí, tak i vyobrazení hrdiny v jeho fyzicky mocném rozměru. Atletické přednosti postav Mann následně předvádí zejména v zatraceně dynamickém finále, které trvá rozhodně více minut než dovolují tradiční hollywoodské šablony. A to je jen dobře. Uběhne se během něj maratón, čistě v zájmu strhujícího a snad i památného vyvrcholení, které nejen že nemá obdoby co do koncepce, ale těžko by hledalo konkurenta i z hlediska působivosti. Jejím strůjcem není nikdo jiný než Trevor Jones (a z části - z té horší části - Randy Edelman). Má-li filmová hudba pátrat po vtělení své role v říši celuloidu, neznám pro tento účel vhodnější úkaz než rozmáchlou a motivicky nesmírně chytlavou kompozici z Jonesovy mysli. I přes zázračné jednotlivosti je však Poslední Mohykán kompaktním a pro mě osobně i bezchybným a neprávem opomíjeným dílem, které možná nespadá mezi klasiky s hlubokým intelektuálním rozměrem, filmový mainstream by bez něj ovšem potratil jednu ze svých perfektních vizitek.