Jak se k sobě vlastně dostali tak rozdílní lidé jako Timur Bekmambentov a Tim Burton, to pro mě navždy bude velkou záhadou. Jejich spolupráce nicméně přes zjevně opačné tvůrčí vize (umění versus čistý entertainment) plodí překvapivě zajímavé ovoce, které nese chutě i vůně z obou tvůrčích kuchyní zaráz. A ano, pak je tu ten pán, který si říká Shane Acker a který to mimochodem všechno natočil a spískal, ale ten sám o sobě ve stínu zmiňovaných velikánů asi nikdy tak úplně slavný nebude.

Což je ohromná škoda, protože takový Neill Blomkamp, který v současnosti startuje s úplně jinou Devítkou z úplně stejné startovní čáry (tj. je to jeho první celovečerní film za pár šupů a stojí za ním jméno velkého producenta), má našlápnuto do hollywoodských nebes. Těžko říct, kde se stala chyba, ale pravděpodobně je to tím, že hadrový panák číslo 9 nikdy nebude tak prodejný jako sci-fi s velkou vesmírnou lodí a cizinci, kteří žijí mezi námi.

Abych se přiznal, osobně mi ale příběh hadrového panáka sedí víc než efektní show plná výbuchů a zvlčených strojů. Tu totiž Acker nabízí jen tak mimochodem také, s tím že ve zbytku vypráví příběh natolik vnitřně zajímavý, že s úspěchem zakrývá fakt o své naprosté obyčejnosti. Čeká vás schéma dvojité záchrany uneseného kamaráda  - a tedy dvakrát nutnost vydat se do jámy lvové -, poučení o tom, že na napravení charakteru není nikdy příliš pozdě a také o tom, že postavit se strachu souvisí s upevněním morální síly. A dojde taky na trochu té ekologie.

Důvod, proč to všechno funguje dohromady a netrčí z toho klišé na každém rohu, je jednoduše ten, že Shane Acker je úžasně schopný režisér a vypravěč a velmi pravděpodobně předkládá divákovi to, co by sám chtěl vidět. Dokáže vykreslit životný svět a v něm hrdiny, kteří jsou sice až příliš archetypální, ale i to se nakonec dovysvětlí a ukáže jako účel, který dokáže světit prostředky. Chytrými výhybkami v příběhu dokáže eliminovat klišé (pokud má dojít na srdceryvný rozhovor s kamarádským vyznáním a učebnicovou idylu při poslouchání starého vinylu, přijde překvapení), se zvukovými rovinami si hraje tak pečlivě, že není nejmenších pochyb o velikosti prostoru, který svět zabírá. A stále přitom zvládá vrstvit věci oduševněle a velmi stylizovaně, což je vítaná změna oproti totální pixarovské preciznosti (nic proti ní).

Není pochyb o tom, že svět kolem devítky hadrových figurek je promyšlený do velkého detailu, zároveň je ovšem faktem, že se těmto detailům nevěnuje a otázkám se člověk nevyhne, byť by chtěl sebevíc. I když je tu cítit epický vypravěčský potenciál, Acker často volí berličky a zkratky jako při dokumentu o starověkých dějinách, ze kterého se pochopitelně nedochovalo tolik materiálu a jsou v něm mezery :-). Např. závěrečná bitva lidí a strojů je to atraktivní „něco“, k čemu se takový Terminátor ještě ani nedostal a když má Devítka na tohle téma možnost rozpoutat pětiminutové flashbackové řešeto, raději kapitolu odbude třemi statickými fotkami! Navíc… má prostě jenom 72 minut (bez titulků), což je na postapokalyptický film se spoustou otazníků trochu málo. Vynikne to zejména v okamžiku, kdy se mytologie opírá pouze o sdělování opakovaných informací. Často pak člověk získá dojem, že scénář paradoxně nechce jít do větší hloubky a vystačí si jen s klasickým dramatickým rámcem, který se může vyskytovat ve kterémkoliv jiném žánru a ve své podstatě je úplně obyčejný a vyvanulý.

Poetika světa tak zůstává spíše tušená, než zcela odhalená a Acker místo ní nabízí to, co mu jde ze všeho nejlépe: akční scény. Akční scény, které i při plném vědomí, že jde jen o rozpohybované pixely, mají neuvěřitelnou dynamiku a nepřeberné množství překvapivých momentů. Navíc působí dokonale přehledně (vždycky je jasné, kde se kdo nachází) a stoprocentně funkčně, což znamená zhruba to, že pokud má nějaká postava nějakou speciální zbraň či schopnost, využije ji zcela logicky pro danou situaci. A o různorodost schopností skutečně v týmu není nouze. Vlastně mám pocit, že je Devítka takovou chytře vymyšlenou RPG adventurou, u které mi snad poprvé nevadilo, že se jí nemohu přímo zúčastnit. Pokud jste náhodou zavadili o deset let starou počítačovou hru Planescape: Torment, dostáváte velmi přibližnou představu, jak Devítka vypadá a jak by se „hrála“. Přičemž by se v akčních scénách určitě ovládala jako God of War (což je pro neznalé, stručně řečeno, hodně zběsilá variace na Tomb Raidera).

Audiovizuální stránka se nepřizpůsobuje ani Burtonovi, ani Bekmambetovi (přičemž k Burtonovi má samozřejmě blíž), ale je rozkreslením úvodní Ackerovy krátkometrážní idey, se kterou se dostal až na oscarové klání. Kraťas v kouscích víceméně opakuje druhých deset minut filmu, přičemž v celovečeráku spolu postavy normálně mluví (resp. mluví spolu Elijah Wood, Jennifer Connely atp.), jsou zjevně mazanější, inteligentnější a mnohem lépe animovaní. Kraťas je náhledem, jak by to mohlo vypadat, kdyby bylo hodně peněz. Celovečerní devítka je náhledem, jak by to mohlo vypadat, kdyby bylo peněz ještě o mnoho víc. Je ohromně nápaditým rozvinutím povídkové formy, kterému bohužel k ohromně nápaditému filmu chybí ještě jeden krok – vykašlat se na hraní na malém hřišti a ještě víc si dupnout při rozvíjení nepochybně zajímavé mytologie. V té současné chybí dost podstatné odpovědi (co se stalo se Strojem? Proč má vynálezce k dispozici jeho zdroj?), které film odsekávají na jednu samostatnou kapitolu. Ta může být případně kompletní až s nějakým zbytkem.

Devítka se tak stává lehce nedotaženou „věčnou osmdesátkou“, což znamená zhruba to, že až vyvane prvotní nadšení, většina lidí zapomene, že někdy existovala, a nikdy se nestane opravdovým kultem (což neznamená, že teď a tady rozhodně nestojí za návštěvu!). Ale pokud bude snaha a peníze, našlápnuto k vlastní sérii má slušně, pořád je toho spoustu co vyprávět. A v tom příštím tažení už by se konečně mohl lámat stovkový chleba.