Čím víc filmů člověk v životě vidí a čím více je začne analyzovat, tím více více odstup a přichází o to opravdové fanouškovské zanícení a čirou diváckou radost, ve které mu nebrání přílišná profesní zainteresovanost. A s každým dalším „velkým bijákem“ čeká, že zase přijde o dech, o oči a bude nadšeně vyprávět kamarádům, že jestli mají před smrtí vidět jeden jediný film, bude to ten a ten. Těch filmů už je pomálu. Tajně jsem doufal, že se něco takového vyklube z dvojky Transformers (obří mlátící se roboti jsou obří mlátící se roboti), ale přišel malý film a udělal to za ně s předstihem. Bez okolků přiznám, že mě Koralína poslala tak o dvacet let nazpět, kdy do naší rodiny přišlo první video a nedívali jsme se na konkrétní film od toho a toho režiséra, ale na „film, kterej je prej dobrej“. Tehdy jsem hltal každé políčko a napjatě koukal, co bude dál. Žil jsem tím. A dneska zase.

Imaginace Neila Gaimana a jeho schopnost prolínat realitu a paralelní svět není vůbec žádnou novinkou a Gaiman sám si na tom v podstatě založil svou image. Když se řekne, že nic jiného neumí, není to výtka, protože to, co umí, umí zatraceně dobře. Neklesající kvalita jeho děl je po tolika letech tvůrčí práce rozhodně neuvěřitelná, Koralinu (tak zní český překlad knihy, podtitul v něm taky nehledejte) nevyjímaje.

Dobrá předloha je základ a tu film rozhodně má. Koralína je návratem k čiré radosti z vyprávění fantaskních příběhů a jsem si zcela jist, že být mi dnes o těch dvacet let míň, stříknu si v kině do textilu a týden se bojím odemykat doma dveře. Před Selickem, který doteď permanentně podupával ve stínu Tima Burtona, stál ohromně složitý úkol – konfrontovat se s Gaimanem, zachovat složitou poetiku jeho psaného vyprávění a zároveň vetknout do filmu vlastní tvůrčí otisk (a vymanit se ze stínu Tima Burtona). Docela fuška, dá se říct.

Selick ukázal, že má koule a s tou výzvou se popral grandiózně. Koralína a svět za tajnými dveřmi (ach jo) dýchá tvůrčím elánem, kypí filmovým zdravím a je životným světem, do kterého má člověk chuť se zakousnout. Je malým velkým filmem pro radost dospělým a zároveň velkým filmem ve světě dětí, které už odvykly v kinech přemýšlet a stačí jim sledovat libovolná animovaná zvířata, kterak hledají jiná animovaná zvířata (a legračně při tom mluví). Koralína odhaluje úpadek moderní doby a velí vpřed autorské fantazii a nebojácnosti odbočit z vyšlapaných stezek.

Film je něčím mezi počítačovou hrou Neverhood, Fimfárem Jana Wericha a Ukradenými Vánocemi (toho Burtona tam psát nechci, Selick si to dneska nezaslouží :). Z toho prvního si bere nadhled, gumovou svéráznost světa, humor i princip řešení rozličných úkolů, se kterými se Koralína musí poprat. Z Fimfára taky trochu té formální chutě a stylu vyprávění a z Vánoc přímý tah na branku a samozřejmě vizuál. To všechno tvoří dohromady celek, který ví o své nedokonalosti a navíc na ní vědomě staví. Dalo by se dokonce říct, že je to naprosto účelná precizní nedokonalost, která dává na odiv respekt vůči nejnovějším technologiím, ale uvnitř ví, že do dokonalé krásy pečlivě vyrenderovaných pixelů se nelze opravdu zamilovat (a proto je nedokonalá a má třeba takovou neplynulou animaci, jakou má). Nabízí raději alternativní stylizovaně pokroucený svět (s „reálným“ základem), který není ohraničen odnikud nikam a díky tomu se v něm může stát naprosto cokoliv a nebude to divné, nýbrž úplně normální. Vše je vymezeno pouze fantazií autora předlohy a režiséra, a samozřejmě umem animátorů, kteří dají všechno do pohybu. Film má jasně identifikovatelnou tvář a vizuální klíč, působící v perfekcionistické éře jako malé zjevení.

Pečlivá tvůrčí symbióza nese své ovoce – Koralína se pohybuje v nápaditém světě, kde je zajímavý každý dílčí detail, stejně jako smysl pro celek. Co chvíli tvůrci překvapí originálním nápadem či drobným vizuálním fórem a přitom nezapomínají vyprávět omamný příběh, který v sobě mísí starou dobrou Alenku v říši divů s pomatenou myslí Alfreda Hitchcocka. Selick ustupuje směrům moderních sladkobolných 3D dojáků s poučením a navrtává na (povinná) klišé poctivé dětské dobrodružství s prvky moderního hororu! Úzkost a vyvalené oči dětí i jejich maminek bude asi nezměrná, ale prakticky nelze než nezakřičet: Jen houšť! Selick vytírá všem zraky, když neopomíjí nic z důležitých trendových ingrediencí a přitom si zachovává vlastní tvář. Koralínu si rozhodně nikdy nespletete s Pixarem. Začíná nevinně a roztomile, vyvine se ve strašáka, který klepe na vrátka tajných dětských obav. O bubácích, pavoucích a hlubokých studnách, kde není vidět na dno. Mňam.

Jestliže svět žije sám o sobě, postavy už mají polovinu práce za sebou. Přesto i zde je vidět obrovský kus práce a lpění na detailech – gesta, mimika, emoce, to všechno funguje na výbornou a dokonce se dá říct, že Dakota Fanning (hlas Koralíny) není po hodně dlouhé době vůbec otravná :). Jediný důvod mi brání dát plný počet. Bruno Coulais postrádá údernost Dannyho Elfmana a podkresový soundtrack je místy bohužel dost nevýrazný a ve dvou případech jsem dokonce nevěděl, jestli má hovořit někdo z hrdinů nebo je to součást písně. To je ale v celku, kde jinak všechno sedí téměř dokonale, spíš taková formalita. Rozhodně nepropásněte filmovou událost číslo jedna, na kterou jsou i prsty Terminátora (na samém konci pochopíte) příliš krátké.

P.S. Nenechte se odradit morousi, které film nudil. Už nedokáží být sedmiletými dětmi :)