Chiméra. Přelud. Něco nepostižitelného. Ale rovněž bájná příšera skládající se z anatomických prvků kozy, lva, draka a hada. Hrůzyplná i nesourodá. Film Chiméra je naopak nanejvýš kompaktní a překrásně nasnímaný, plný fantastického melancholického oparu. Chiméra z Arezza je pokládána za nejlepší ukázku starověkého etruského umění a právě o etruské umění, konkrétně to, které se užívalo jako dekorace hrobů, jde postavám v italském snímku především. 

Arthur se probouzí z unikavého snu o své ztracené milované. Nachází se ve vlakovém kupé, jeho zmačkaný krémový oblek a vzezření budí pozornost cestujících. Píší se osmdesátá léta a Arthur s tváří výborného Joshe O’Connora (z role elegána Charlese se už podruhé spolu s Challengers objevuje jako vagabund) je právě na cestě z vězení, kde si odseděl trest za nelegální obchod se starožitnostmi, které získal podobně nelegálními vykopávkami. Vrací se do svého, řekněme, srubu za hranicemi toskánského městečka Riparbella, kde bydlí i jeho spolupracovníci, kteří mu tehdy utekli. Říkají si tombaroli a Arthur je z celé skupinky tím, kdo má k titulu archeologa nejblíže. Je mladý, a přesto budí dojem vykopávky.

Chiméra: FOTOGALERIE

Zpočátku už s nimi nechce mít nic společného, místo toho navštěvuje Floru (Isabella Rossellini), starou ženu a matku dívky, kterou miloval a ztratil a která se mu zjevuje ve snech. Flora si svůj polorozpadlý palác udržuje poněkud svérázným způsobem. Ubytovává totiž Italii, jíž nakuká, že má pěvecký talent, a na oplátku za domácí práce, uklízení a žehlení, jí dává hodiny zpěvu. Italia slouží jako jakési svědomí filmu a staví se ostře proti vykrádání hrobů a rušení mrtvých.

Motiv archeologie, a zejména vykrádání hrobů, má dlouhou popkulturní a filmovou tradici, od Henryho „Indiany“ Jonese a Lary Croft po Ricka a Evelyn z Mumie nebo hrdinku francouzských komiksů Adèle Blanc-Sec.

Skvadra vykradačů, s níž se setkáváme zde, za stylovostí (i odborností!) výše zmíněných zaostává, a dalo by se věřit, že za jiných okolností by ta samá skupina pořádala nájezdy na smetiště. Jenže v jejím čele stojí právě Arthur, který má zvláštní dar: dokáže pomocí vrbového proutku objevit etruské hrobky. A nálezy následně na černém trhu zpeněžit. 

Arthur svůj dar příliš nezpochybňuje, až do chvíle, kdy skupina najde dosud největší a nejzachovalejší pohřebiště. Socha bohyně je zde uprostřed, stoická. Započnou s klasickou operací: oddělit hlavu a končetiny od trupu, aby se dala po částech vynést. Odsekávání končetin sochám starým více než dva tisíce let? Pro zisk? Arthur si najednou uvědomí, čím přesně jsou. Jsou to velcí narušitelé. Buditelé ze sladkého spánku zapomnění. 

Chiméra chápe vztah člověka přítomnosti a člověka minulosti napříč časem, skutečnost, že minulost bledne, je zašlá, ztrácí barvu doslova stejně jako antické sochy, které byly kdysi malované. Žádný okamžik to nevyjadřuje silněji než moment otevření velké etruské hrobky, kdy najednou vidíme, jak vpuštění kyslíku poznamená místo rituálu, jak barvy blednou a jak se izolovaný svět pohřebiště oxidací narušuje, jak slábne. Až k pohnutí. 

Režisérka Alice Rohrwacher je jedním z předních italských filmových talentů. Často se zabývá dopadem externí události na zchudlou komunitu. Její dosud nejúspěšnější film Šťastný Lazzaro vypráví právě o izolovaných rolnících na italském venkově, Zázraky zase o rodině toskánských včelařů. Rohrwacher má též smysl pro sluncem opojené kraje a natočila podle mě dvě nejlepší epizody seriálu Geniální přítelkyně, které se odehrávají v bolavém létě na Ischii, během něhož hlavní hrdinka Lenu zjistí, že chlapec, do něhož je zamilovaná, zbožňuje její přítelkyni. 

Kameramanka Hélène Louvart točila Chiméru na film a dovoluje plátnu blýskat se jižanským světlem, občas si hraje s rychlostí (jako u zrychlené honičky) nebo s formátem obrazu a umně přesedá z 35mm na 16.

V jedné scéně třímá Arthur, oděn v tradičním krémovém saku, ruce něžně položené na podobně krémové soše, hlavu bohyně a nečekaně se rozhodne. Arthura to nevyhnutelně táhne do podsvětí.  Fikční svět Chiméry prostupuje fantazie, mystika, atmosféra italského neorealismu i špetka Felliniho Amarcordu. Nesmírně živě působí všechny prostory. Chiméra je milostná aféra s minulostí.