Rozlučka, kterou lze strašně snadno odstřelit, stejně tak se jí však lze nechat unášet a dojímat. Tak nějak by se dal shrnout pátý Indiana Jones a nástroj osudu, v němž osmdesátiletá herecká ikona Harrison Ford dává sbohem sérii, která jej zacementovala do historie, a o níž lze bez ostychů říct, že patří mezi ty nejpopulárnější milníky kinematografie. Asi pak ani nemá smysl dodávat, že mě podobně jako mnohé z vás v dětství filmy s neohroženým archeologem utvářely. Bylo to zkrátka dobrodružství jako žádné jiné. S hrdinou, který se maličko vymykal klasické škatulce dobráka, jasně načrtnutými záporáky, dechberoucími pasážemi, exotickými lokacemi a v neposlední řadě s naprosto nezapomenutelným hudebním doprovodem Johna Williamse. Kdo by to krucinál nemiloval?

Nic ale bohužel netrvá věčně, a tak i tenhle hrdina postupem let zestárnul, takže měl už v roce 2008 co dělat, aby udržel krok s moderními blockbustery. Jestli jste ovšem již při čtyřce měli pocit, že je Ford na akční vylomeniny příliš starý, počkejte, až ho uvidíte tady. Ačkoliv se tvůrci před premiérou vyjadřovali celkem jasně ve smyslu, že se otázce věku v tomhle závěrečném sequelu vyhýbat nebudou, dělá film naopak až příliš často všechno proto, aby Fordovo stáří popřel a nechal Indyho vykonávat věci, které už bohužel osmdesátiletým pánům tak úplně nepřísluší. A píšu to proto, že i když hodlám pětku v ledasčem bránit, o některých aspektech je zkrátka lepší si nedělat iluze. Když k tomu ale přistoupíte tak, jak nejspíš režírující James Mangold zamýšlel – a jak je koneckonců u série obecně dlouholetou tradicí – tedy s určitou mírou odložení nedůvěry, zjistíte, že v sobě vlastně tahle místy škaredá, místy hloupá, jindy ale zase dojemná, vtipná a napínavá rozlučka skrývá víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Děj vám tady znova shrnovat nehodlám, každopádně vězte, že film začíná v roce 1944 poměrně velkolepou sekvencí zahrnující několikafázovou honičku, během níž hlavní hrdina nahání za povědomé melodie bandu nácků s hromadou vzácných artefaktů ve vlaku, a až na to, že je přitom nechutně digitálně omlazený (zatímco mu zůstal stařecký hlas…), je to vlastně coby intro hezky svižné, krásně atmosférické, dobře nasnímané a solidně vypointované. Je to pravděpodobně část filmu, s níž si režisér Logana či Ford vs. Ferrari vyhrál nejvíc, takže jí k dokonalost nechybí mnoho (snad jen ten mladší herec do role Indyho).

Což je zároveň ale maličko škoda, protože jakmile se ocitáme v současnosti a na scénu nastupuje už ten opravdový Ford, s vráskami, ochablými svaly, a hlavně tíhou všeho, co mu život za ty roky nadělil (tedy ta verze, na kterou jsem byl zvědavý nejvíc), už se snímek nikdy tak dynamicky znova nerozjede. Jistě, na další akci nečekáme dlouho, ještě předtím se rychle představí záporáci – mimochodem Mikkelsen trochu slizštější než obvykle, ale furt výrazný, Boyd Holbrook bohužel na začátku zaujme, ale později už mu scénář nedá prostor vyniknout – a záhy se ještě spolu se zákeřnou Helenou, Indyho kmotřenkou (megasympatická Phoebe Waller-Bridge) ocitáme na dobrodružství, na které vlastně profesor archeologie vyráží, protože nemá na výběr. A stejně jako se mění důvody hlavního hrdiny k tomu vrátit se zpátky do akce, mění se i přístup k látce jako takový.

Což mě přivádí k práci s motivy a celkovým nakládáním s hlavní postavou. Tady totiž za sebe vidím asi největší plus, protože ačkoliv ty nejzásadnější věci z hlediska nějaké proměny protagonisty přijdou logicky až na samotném konci, po čas celého filmu jsem s nadšením hltal každičký střípek informací o jeho dosavadním životě. Jak dlouho žije v New Yorku, co se stalo s jeho synem, kde je Marion, odkud se vzala ona kmotřenka, na tyto a další otázky film postupně odpovídá, a podobně jako v případě Logana, i pátý Indiana Jones je tudíž takovou nenápadnou (tentokrát víc nenápadnou) charakterovou studií, kde kvůli tomu samotné dobrodružství a honba za MacGuffinem občas berou druhou kolej. To se pak může projevit na tempu filmu, jež je pro sérii netypicky pomalé, a je to nejspíš i důvod, proč vlastně až do finále nedojde k dalším větším sekvencím či spektáklům (máte tam další honičky, nejsou však tolik propracované, což vlastně platí i pro scény s cestováním po světě a pátráním po bájném Archimedově soukolí).

Tady je ale zároveň podle mě největší kámen úrazu. Zatímco jde totiž režisér po vztazích a postavách, scénář mu tam neustále zkouší sypat ty rádoby akční scény, střety se záporáky, putování, a tak dále, takže se mnohdy perou dvě protichůdné snahy posunout vše kupředu. Čímž neříkám, že film jako takový kvůli tomu nefunguje – on funguje. Jenom je místy rozkročen mezi dvěma směry, takže ačkoliv je to furt zajímavě zkonstruované, realizace působí místy nešikovně. Co je ovšem důležité, že hlavní postava za celé dění ani jednou neztratí nic ze svého pověstného elánu, charisma a šarmu, za což do velké míry vděčí právě Fordovi.

Jo, zase jednou je to Harrison Ford, kdo na stará kolena zachraňuje celý tenhle kolos od průšvihu, a vytahuje ho k vlastně celkem solidní emocionální pouti, která hlavního hrdinu ukazuje nikoli v novém světle, ale zkrátka tak, jak by asi po těch 25 letech vypadal. Unaveného, zvažujícího, co všechno v jeho životě mělo a nemělo smysl, občas dokonce i trochu odevzdaného, v jádru ale pořád jako toho tvrdohlavého, schopného, a především neohroženého frajera, jakým odjakživa byl.

Možná jsem si to v kině až příliš romantizoval, a možná, že o tuhle verzi Indiana Jonese ani většina fanoušků nikdy nestála. Dokonce ani netvrdím, že je ta práce s ústřední postavou perfektní, nebo že bych si ji nepředstavoval v ideálním světě trochu jinak. Lhal bych ovšem, kdybych vám tu pověděl, že jsem se v kině nebavil, když Indy mlátil nácky, vytáhl bič v souboji na zbraně (a díky jedničce tak věděl, že má rychle uhnout), trousil moudra, hlášky, i bolestivé pravdy, nebo třeba když peskoval mladou zlodějku za to, co provádí. Ostatně i díky Fordově chemii s Phoebe se Mangoldovi podařilo mi tuhle rozkymácenou drkotavou jízdu nakonec prodat. Jasně, nebylo to perfektní, a v mém hodnocení hraje velkou roli i fakt, že mi zkrátka tenhle žánr na velkém plátně chybí, a těm výjimkám jako Uncharted nebo pátý Indy jsem tak ochoten leccos prominout. Zároveň si ale skutečně myslím, že je tenhle film i díky smysluplnému konci o něco lepší, než co se o něm momentálně traduje na internetu, a že za správných okolností potěší stejně jako mě i řadu dalších.

Tohle totiž je Indiana Jones, sice už ne v nejlepší formě, a v očích diváků doplácející na to, že s ním studio tak dlouho otálelo, až nakonec muselo zvolit cestu různých kompromisů, pořád je to ale ten starý dobrý Indy na své poslední epické výpravě a jakmile se v kině ozve povědomá hudba z pera jednoho slavného génia, vy víte, že vás čeká zážitek...no, jako žádný jiný.