Nadějná italská autorka s podezřele německým jménem Alice Rohrwacher zaujala už před pěti lety se svými Zázraky. Ty byly oceněny v Cannes a představily její poetický styl, s nímž mezi realitou a snem komentuje dramatické životní momenty. No a necelý rok po dalším úspěchu v Cannes, tentokrát ceně za scénář, se i do běžných kin dostává další kousek pro náročnější diváky.

I v novince Šťastný Lazzaro se Rohrwacher pohybuje v nejasných vodách magického realismu - složitého, ale krásného subžánru, který v současných filmech zas tak často nevídáme. Což se projevuje především ve dvou značně odlišných polovinách. V té první se seznamujeme s rolnickou komunitou kdesi na italském venkově, která si žije velmi prostým, přesto snad spokojeným životem. Ze změti postav si všímáme především mladíka Lazzara, poněkud jednoduššího, leč značně dobrosrdečného. Z jeho ochoty pomáhat ostatní místy docela sprostě těží, a tak se za malebnými obrazy rurální idylky skrývá drama lehce připomínající Dogville, Václava či Návrat idiota. Což je vpravdě dobrá společnost.

Zhruba v polovině však nastane určitý zlom a Rohrwacher začne silněji brnkat na notu sociálního dramatu. Lazzaro se poeticky stává pozorovatelem pokřiveného světa, který je nám už mnohem bližší nežli odříznutý zemědělský venkov. Cena z Cannes za scénář je tudíž pochopitelná, neboť příběh i přes seskládání ze dvou odlišných poločasů drží pohromadě a vyjadřuje se k tolika tématům, až člověk neví, kde mu hlava stojí.

Pro vesnickou zemitost mají Italové prostě cit. Dokazovali to už před mnoha dekádami v rámci neorealistického směru a na tuhle čestnou společnost Rohrwacher suverénně navazuje. Ví, co chce říct, a používá k tomu srozumitelný, přitom stále poetický jazyk. O to silněji doléhá tlak morálního bahna, v němž se nevinný Lazzaro nejednou ocitá. Konečná interpretace je na divákovi, který se může rozhodnout, zdali si z předkládané látky odnese optimistické vyhlídky, či zhnusený náhled na naši každodennost.

V ústřední roli válí neherec Adriano Tardiolo a tu dětinskou naivitu mu člověk bez problémů baští. Budu zvědav, jestli se v něčem ještě objeví, protože talent na to, aby si ukradl obraz pro sebe, rozhodně má. Zdatně mu sekundují především Luca Chikovani, mladý písničkář a youtuber, jehož podání floutka je až podezřele dobře zahrané (zřejmě proto, že dělal i něco jako covery Justina Biebera), a Alba Rohrwacher, populární italská herečka a starší sestra režisérky. Společně budují příběh, který se tak trochu stal (první polovina opravdu vychází z podobné události ze začátku 80. let), především však nestal - ale s trochou snahy by se klidně stát mohl!