Mirka Spáčilová zase psala a jako vždy, když se to stane, se děly Věci. Před pár dny se nám snažila vysvětlit, proč jsou české filmy tak neúspěšné, a došla k tomu, že tomu je proto, že „nejsou dost pro všechny“ a „nejsou dost kumšt“. Pak začala psát o tom, jak režiséři v Americe vlastně nechtějí vyhrát Oscara a dál už to bylo natolik senilní a oproštěné od základní reality funkčnosti filmového trhu, že její text nejde vnímat jinak než jako tiché volání o pomoc velmi nešťastné duše.

Ale proč o tom píšu ve VIMku? Protože se na tomhle uvažování nádherně ukazuje slepá ulička tuzemské produkce. Nevyšlo to? Tak to jsme asi nebyli dost pro všechny! To chce asi víc potřeštěného humoru, víc melodramatu, méně komplikovanosti. V lepším případě tak směřujeme k nudnému mainstreamu typu Lidice, v horším k Wilsonovu nebo Lídě Baarové. Kdyby Mirka na chvíli odložila skleničku červeného a podívala se kolem sebe – na trhy srovnatelné s Českem, tedy na Maďarsko, Švédsko nebo Dánsko, viděla by, že je pravda opačná.

Na kom jiném než na Dánsku a konkrétně Larsi von Trierovi můžeme dokázat, že cesta k místnímu i světovému úspěchu je přesně naopak založena na vyčlenění a důrazném odstupu od „průměrnosti“ a od "všech". Nejlépe poslouží nejzlejší a můj nejoblíbenější Larsův film Dogville, který dochází k drásavému závěru, že v lidském společenství bohužel nedříme dobrota a jakási světská spravedlnost, ale naopak jen a jen špatnost. A vládnou ti, kteří mají moc.

Nicole Kidman se tu coby dívka na úprku před mafiány schovává v americké horské vesničce, aby byla domorodci nejprve přijata mezi sebe a začleněna, její vděčnosti ale začnou vyčůraní vidláci brzy úžívat nad míru. Nakonec se Grace, jak se hrdinka trefně jmenuje, stává otrokem prakticky ve všech ohledech, v jakých žena otrokem být může.

Třeskutá gradace směřující až ke konečnému finále vysaje z vaší duše veškeré dobro přesně tak, jak to dokáže jen dánský ďábel. A všechna vaše důvěra v lidství zmizí v nenávratnu. Úžasní herci dají vyznít každé emoci a film strhává pozornost právě na jejich tváře, z nich čiší zlo, zlo a jenom zlo!

Jak o Dogville asi víte, Lars v něm zvolil odvážnou stylizaci, kdy odstranil veškeré kulisy a vystačí si pouze s pár rekvizitami a křídou naznačenými hranicemi místností. Obvykle se tato režijní volba vykládá jako přiblížení divadlu, podle mě jde ale o nepochopení toho, co opravdu sledujeme.

Odstraněny byly sice zdi, kamera se však hýbe velmi filmově a dojem statického divadla tedy nevzniká. Spolu s omítkou zmizelo soukromí, jde tedy o prvek v silném spojení s vyprávěním mnohem spíš než s nějakými metazáměry – podtrhává se tím von Trierův cíl odkrýt soukromí celé vesnice, nahlédnout do nejnepříjemnější lidské přirozenosti a odhalit všechno to, co se snažíme zakrýt, a to ryze filmařskými audiovizuálními prostředky.

Dogville a jeho volné pokračování Manderlay jsou strhující filmové experimenty, které vám rozdrásají duši a zároveň se u nich budete bavit nad úžasným řemeslem. Samozřejmě že aby si von Trier mohl do dánského filmu dovolit anglicky mluvící herce, musel se nejdřív pár let snažit, ale nic není zadarmo. A právě tohle je způsob, jakým se musí malé národní kinematografie ubírat, pokud chtějí získat pozornost a uznání. Výrazní filmaři se nesmí bát dělat dusno a bít se sami za sebe – tím paradoxně strhnou pozornost nejen svým směrem, ale i na své další nadějné kolegy.