Už dlouho jsme tu neměli formát dialogické recenze. Možná proto, že tento sokratovský formát vlastně nikdo nepotřebuje a nikoho nezajímá. Což ale platí i pro novou muzikálovou hrůzu Cats, která si bere ze slavného originálu jen to nejhorší. Neostýchejme se proto kopat do tohoto filmového mrzáka i adekvátním způsobem hodnocení. Hned na začátek samozřejmě musím přiznat, že nejsem cílovka, avšak tentokrát je to tím, že nejsem debil. Takže, kocouři a kočičandy, jdeme na to.

Které momenty ti v Cats přišly nejodpornější?

Mr. Hlad: Rebel Wilson a její ocas/falus a naznačená masturbace. Nahý, bezpohhlavní a tančící Idris Elba. Z těhle dvou se mi fakt lehce zvedal kufr.

Asi to ani stručně nejde vypsat, že. Tak co dalšího by podle tebe mělo být ve filmu jinak?

Mr. Hlad: Moc postav, debilní jména a obecně debilní jazyk (chápu tu „kočkovitost“ ale vůbec jsem nevěděl, kdo je kdo). Bylo to absurdně dramaticky vymyšlené, první půlku se postavy představují a stejně si je nezapamatuješ. A celé je to hrozně sektářské. Kult koček vyznává starou kočku, která jednou za rok vybírá jednu z koček, které daruje další život/pošle ji na lepší místo/vlastně ji zabije a všichni si myslí, že to je dobře. Je to dost creepy. Plus je to samozřejmě strašně hnusné, nevkusné, dramaturgicky nezvládnuté, má to jen jednu dobrou písničku, a když už si zvykneš na to, jak moc znepokojivě to působí, dostaneš Iana McKellena, který začne mňoukat a lízat z misky smetánku. Ray Winstone hraje jako debil, Judi Dench neumí zpívat. Každých deset minut se to v bizarnosti posune o kousek dál. Celkově bych to spálil všechno.

Režisér Tom Hooper sice ulovil Oscara za Královu řeč, dalšího připravil pro Alicii Vikander za Dánskou dívku, avšak oba filmy nebyly víc než lehce nadprůměrné limonády. Zpívánkovým uchopení Bídníků z mého pohledu zprznil jeden z nejsilnějších klasických příběhů, jak ostatně trefně ukázali i Key a Peele. V případě Cats se podařilo vzít to nejhorší z Bídníků, vsadit do rámců přeceňovaného muzikálu a historicky bezprecedentní nedodělek vypustit do kin v takové podobě, že se musí ještě za běhu provizorně opravovat. Mr. Hlad a já jsme měli tu pochybnou čest vidět pravděpodobně neupravenou verzi, v níž mají kočičáci upravené hlavy, ale ruce a nohy už leckdy ne. Vizuál mixující lidské tváře s digitálním kočkovitým ochlupením občas působí podobně děsivě jako nedávná kapří reklama s Jiřinou Bohdalovou.

Pozor, tenhle hejt by mohl částečně vzbudit nepatřičný dojem, že se film dá použít jako masochistický guilty pleasure. Jenže na rozdíl třeba od posledního Ramba, kde finální řežba pro mě aspoň částečně vykoupila předchozí hodinu meh nudy, tak tady se ničeho takového nedočkáte. Frenetické tempo první téměř hodiny se nezastavuje, aby se divák náhodou nezamyslel, co to dělá s životem, a neustálý příval barev a digitálních chlupů vede k otupělosti a nudě. Kolem poloviny se člověk smíří, v jak odporném světě se to ocitl a může pár momentům (výstup Taylor Swift a samozřejmě slavnou píseň Memory) určité kvality přičíst. Bohužel tou dobou už mourovatá lobotomizace dospěla do takového stádia, že je vám všechno jedno a chcete jenom to, aby byl konec. Ideálně všeho.

Abychom ale dnešní úpadek lidství zakončili jiskrou soucitu, obraťme se s pár smířlivými slovy ještě na Mr. Hlada:

Jak se proměnil tvůj vztah k Tomu Hooperovi a co bys mu dál přál?

Mr. Hlad: Můj vztah k Hooperovi byl vždycky dost neutrální. Králova řeč je fajn, Dánskou dívku jsem neviděl a Bídníky jsem protrpěl, ale po Cats jsem je asi docenil. Přál bych mu, ať se mu dál v kariéře daří a je hodně plodný. Ideálně v divadle. A ideálně třeba v Ugandě.

Jistě. Ale nezanevřel jsi na muzikály, že ne?

Mr. Hlad: Vůbec ne. Ale hrozně bych chtěl, aby zas někdo natočil muzikál, který bude filmový. Jako Moulin Rouge. Divadelní nudu typu Bídníci fakt už vidět nepotřebuju. A experimenty jako Cats nepotřebuje podle mě vidět vůbec nikdo.

Takže, jak se říká, konec dobrý, všechno dobré.