Nepochybuji o tom, že se Králova řeč stane nejen miláčkem kritiky a nečekaným kasovním hitem (celosvětově už přes 200 milionů dolarů, což vzhledem k třináctimilionovému rozpočtu producenty jistě těší), ale také oblíbeným školním představením britských studentů. Český školák o Jiřího VI. přeci jenom nezavadí, ale bylo by chybou ho minout úmyslně - snad z alergie na filmy, které jsou - ehm - příliš britské. Tom Hooper jako by tušil, že to jeho snímek bude mít za hranicemi království těžké a šel automaticky po profláklých jménech - Colin Firth je tváří romantických komedií, Geoffrey Rushe zná i průměrný Američan z Pirátů z Karibiku a Helena Bonham Carter září v burtonovkách i Potterovi. Zní to vypočívavě, ale přitom jsou to právě herci, kdo povznášejí Královu řeč z lehkonohé učební látky na něco výjimečnějšího a hodného pozornosti slovutné Akademie i průměrného Středoevropana.

Troufnu si ovšem tvrdit, že bez lesku nominací a šumu, který kolem snímku rozpoutala Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu, by Králova řeč neférově skončila v přítmí artových klubů. Stejně tak vystřelila kritika ke hvězdám Královnu, která z houfu oscarových nominací nakonec proměnila jen tu pro Helen Mirren (letos je podobnou tutovkou soška pro Firtha). Málokdo už si pamatuje, že je Královna součástí filmového triptychu. Úvodní The Deal u nás nikdy nevyšel, závěrečné Zvláštní vztahy vydal Bonton letos v lednu - všechny spojuje vynikající výkon Michaela Sheena v roli Tonyho Blaira. Zatímco zmíněná trilogie se zabývala událostmi, které si pamatuje i divák odrostlý na CNN, pro eskapády koktavého krále musíme do archivů.

Knižní předlohu filmu napsal vnuk jedné z postav a události jsou zhuštěny do rozmezí dvou let (ve skutečnosti od prvního setkání Jiřího a jeho dvorního logopeda Lionela až do v názvu zmíněného králova proslovu uplynula zhruba dekáda), takže musíte prominout občasné přikrášlení. Pamětníci možná nebudou souhlasit, ale z diváckého hlediska je to pro dobro věci. Hooper pečlivě gradovanému tempu podřídil všechno, ostatně dialogy postav zní jako poezie, což herce staví do mimořádně vděčné situace. Všechny výměny mezi králem (Firth) a logopedem (Rush) je blaho poslouchat - navzdory Jiříkovu koktání ihned pochopíte, že je to distingovaný a vzdělaný člověk, hoden královského trůnu. Sám o něj ovšem nestojí. Všudypřítomná vada řeči zdecimovala jeho sebevědomí natolik, že má až nekritickou radost z toho, že churavějící otec zvolí za nástupce playboye Edwarda.

Události samozřejmě naberou trochu jiný směr, ale nemá smysl tu zabírat místo vyzrazovaním už tak prostinké zápletky. Pro Hoopera jsou historické okolnosti pouhou kulisou charakterové studie. Ústředním bodem děje se stává pomalu rozkvétající přátelství maloměšťáckého doktůrka a budoucího monarchy. Vedlejší postavy nenápadně deklamují v pozadí, jištěny neméně hvězdnou sestavou, ale Firth a Rush spolu hrají úplně jinou ligu. Jeden bez druhého by na oscarové mety nedosáhli (o to smutnější je, že vytoužené sošky se pravděpodobně dočká jen jeden z nich), společnými silami ale rozdmýchávají film, který místo britské sešněrovanosti nabízí otevřenou náruč a upřímnou nadsázku, která jako by patřila do jiné doby.

Mladistvá duše filmu je v ostrém kontrastu s vizuálem, který působí jakoby utopený v nedopitém Earl Grey. Všechno je degradováno do odstínů hnědé, béžové a šedé. Starožitný nábytek, tvídová saka, omítky... při snímání nezvykle širokými čočkami a neklidným steadicamem dosahuje Hooper pocitů stísněnosti, jež komunikují k divákovi pocity hlavního hrdiny. Vypjatých situací je však jen nezbytné minimum, po zbytek stopáže vám bude v uších znít trylkující soundtrack Alexandra Desplata a vaše sympatie se rychle překulí na stranu vznětlivého, ale také snadno zranitelného krále.

Hooper má talent udělat z filmu o vážných věcech snímek tak uvolněný, jak to jen v kulisách protkaných modrou krví jde. Králova řeč tak rychle ubíhá a působí nenuceně, aniž by se však uchýlila ke zbytečným kompromisům. Snahu trefit např. vzhled postav, jejich dikci a dobové detaily ocení hlavně Britové, ale stačí chvíli googlovat a zjistíte, že podobné samozřejmosti nejsou jen tak. Už jen zkrotit akcenty irsko-britsko-americko-australského ansámblu musel být husarský kousek.

Jako spokojený divák ovšem podobná úskalí nemusíte řešit. Jednoduše o nich nevíte, protože všechno šlape jako na drátkách. Podobné kvality se u povídavých dramat poslední dobou hledají těžko. Většina životopisů zkrátka působí vykalkulovaně. Králova řeč je jiná. Není jen o dávných dobách, sama působí, jako by do kin nastupovala se zkušenostmi z období, kdy herci oslepovali publikum charismatem, nikoliv počtem nul na kontě. Předvídatelný děj činí film automaticky nesplachovacím, ale právě tady se pod nenápadným kabátem rýsuje další trumfové eso. Králova řeč totiž nezestárne. Už stará je, tím nejlepším možným způsobem. Voní jako vybraná dvanáctiletá whisky, kterou proléváte hrdlem jednou za čas a nevadí vám, že na ni dalších pár měsíců či let bude padat prach. Nijak jí to neublíží a na každodenní doplňování tekutin je tu dostatek přeslazených nápojů z hollywoodského baru.