Italové, tradiční mistři komedie založené na rozdílech mezi mužem a ženou, možná postrádají Sophiu Loren a Marcella Mastroianniho, na chuti věnovat se tomuto třaskavému tématu jim to ale neubralo. Pro tyto potřeby si od Disneyho zakoupili práva na koncept pixarovky V hlavě, kterou pojmenovali Bláznivě, a rozhodně se jedná o vítanější převod animáku, než jakým je hraná Sněhurka nebo Lví král. Jelikož film pojednává o jednom rande, které směřuje do postele, dokonce by bylo přiléhavé, kdyby si ponechal název originálu, tedy Inside Out.

Úsměvné je, že režisér Paolo Genovese, který nyní spoléhá na licenci od Disneyho, proslul filmem Naprostí cizinci, který posléze odkoupilo několik desítek zemí k natočení vlastních národních remaků, ta česká šla do kin pod názvem Známí neznámí.  Naprostí cizinci, jak známo, pojednávají o skupince přátel, která se pošetile rozhodne sdílet všechny zprávy a hovory, které během společného večera obdrží. Genovese si za něj vysloužil nejen cenu za scénář na festivalu v Tribece, ale také nejprestižnější italskou filmovou cenu David di Donatello. Autor kopírovaného konceptu tentokrát odkupuje koncept od jiných.

Na počátku Bláznivě se padesátiletý učitel dějepisu a filosofie Piero (Edoardo Leo) vydává na večeři k Laře, které je pětatřicet a živí se renovací a prodejem historického nábytku. Tu ztvárňuje Pilar Fogliati, herečka v Itálii nabývající na popularitě v roli vtipných, ale nešťastných single třicátnic. Objevila se i v seriálech Netflixu Pitomý Vánoce nebo Srdce. Skutečnost, že Lara pozvala Piera na večeři k sobě domů, je poněkud nezvyklá, protože jde o jejich první rande. Jako kdyby nestačilo, že je první rande stresující spouštěč přemítání a rozmluv sám se sebou, schůzka, která se nekoná v neutrálním prostřední, ale na místě, které je zdrojem pro analýzu života potenciálního partnera, je ještě dokonalejším důvodem vyhroceného promýšlení. Naštěstí mají na to přemýšlení oba dva v hlavě pomocníky.

I zde mají obě postavy svou mozkovnu ovládanou skupinou emocí, póz a duševních stavů, které předurčují, kam se jejich myšlenky budou ubírat nebo co trapného vyhrknou. O Pierovy reakce se stará čtveřice mužů, postarší Profesor, deziluzí stižené Valium, milovník Eros a romantik Romeo. Jejich pokoj vypadá částečně jako učená pracovna, částečně mancave. 

Lara, jejíž pěkně zařízený byt býval prádelnou (což se hodí, jelikož se během večera bude prát i špinavé prádlo minulosti), nosí v hlavě Alfu, která čte feministické spisy, svůdkyni Trilli, romantickou Julie a teenagerovsky emocionální Scheggiu.

Bláznivě tedy přejímá koncept charakterů V hlavě, kteří se starají o naše emoce. Ale zatímco pixarovské filmy se v podstatě celé odehrávají v krajině šedé kůry mozkové, a dění „venku“ je spíše jen ilustrací interakcí postav v mozku, u Bláznivě je to naopak. Prvotní je to, co se odehrává mezi Pierem a Larou.

Genovese dokáže snímku dodat dostatečnou jiskrnost, aby ono divadelní zasazení – rozmluva dvou osob u stolu během jednoho večera – nepůsobilo příliš nefilmově. A jakkoliv jsou vtipy předvídatelné, jejich provedení a distribuce mezi jednotlivé role udržuje snímek dynamickým i vtipným. Genovese dokáže gradovat komickou situaci nebo ji rozložit mezi hašteřící se hlasy, a tak jí vdechnout svěží energii. Některé momenty jsou pak vysloveně k popukání (aranžování světel). 

Pochopitelně nemohou chybět psychoanalytické narážky a freudovské hrátky: tak se postava diagnostikuje jako někdo, kdo koná sabotáž superegem, případně se odkazuje na libidózní energii v podobě Eroru a Thanatu. 

V hlavě nicméně daleko střeleněji a originálněji pracuje s psychologickými koncepty. Bláznivě se drží mnohem víc při zemi i proto, že nyní jsou emoce jen komentátory děje spíše než jeho hybateli, nepodnikají žádná vlastní dobrodružství v podvědomí nebo různých krajinách paměti. Nejen že tu není prostor pro dobrodružství (tedy jiná než milostná), ale nikdo tu nemá perverzní myšlenky nebo bláznivé asociace. Je to přece jen uměřený film pro relativně liberální, ale midcultové publikum. 

Úskalí, kterému podobný snímek čelí, spočívá samozřejmě v tom, že jeho nejspolehlivější zdroj humoru je zároveň i jeho nepřítelem – ano, je jím stereotyp. Jak vytvořit ideální typy, v nichž se pozná co možná nejvíce divaček a diváků, a zároveň předejít tomu, aby postavy nepůsobily schematicky a nudně? Film se s tím vypořádává po většinu času solidně, ale stále vidíme opakování unaveného konceptu mužů a žen jako odlišných bytostí. Muž je zpravidla zobrazen jako racionální (v jeho hlavě sídlí učenec, zatímco v ženské emocionální teenager), další klišé se nachází ve věku postav, ovšemže je Piero o patnáct let starší než Lara. 

Radikálnější snímek by mohl ukázat, že je v každém něco femininního nebo maskulinního a dosadit do každého hnízda jednoho zástupce opačného pohlaví, případně pracovat s tím, že nikdo není na škále sexuální orientace stoprocentní. To bych ale od pohodové komedie žádali příliš. 

Možná se budete vracet z kina lehce pobláznění, ale nakonec se jedná spíše o flirt na jednu noc než o dlouhodobý vztah, dojmy z filmu vyprchávají rychle. Bláznivě vás možná utvrdí, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Ale také ukáže, že se na tomto Martově, bitevním poli dá dosáhnout příměří a rozmlouvat.