Kanadskému bouřlivákovi Davidu Cronenbergovi bude příští rok sedmdesát, a přesto se i nejmladší diváci třepou na jeho nové kousky víc než na většinu projektů mladých režisérů. A rozhodně nejen kvůli tomu, že v jeho aktuálním filmu ukáže Keira Knightley bradavku a v příštím bude o svém umění přesvědčovat „twilighťácký“ Robert Pattinson. Je to spíš o suverenitě, s jakou se zkušený filmař vyjadřuje, o originálních směrech, jimiž nechá plout své myšlenky, a o řeřavosti jeho projektů, vykukující i skrze učesaný zevnějšek.

Byly to právě dva projekty uvedené po Cronenbergových šedesátých narozeninách, tedy dryáčnické Dějiny násilí a nenápadné Východní přísliby, jimiž ze sebe proslulý tvůrce setřásl nálepku „úchyláka“ a představil svou civilnější, usedlejší a vlastně mainstreamovější podobu (aneb žádné explodující hlavy a mutující vědátoři). V Nebezpečné metodě už dokonce nedojde ani na extrémní násilí a čvachtající krev, vyjma několika peprnějších sexuálních scén už by šlo film v klídku nasadit za seniorský magazín Domácí štěstí, aniž by mezi televizními diváky hrozil nárůst počtu infarktů.

Nebezpečná metoda: FOTOGALERIE

Cronenberg tu připomíná akademicky usedlého režiséra.S kvalitou filmu to samozřejmě nijak nesouvisí – i když možná právě nějaký šokantní cronenbergovský moment by během projekce vytáhl z letargie. Ano, u Cronenberga tenhle dosud neznámý pocit (těžko zůstat netečný k jakémukoliv jeho předchozímu počinu) tentokrát akutně hrozí, protože se servíruje překvapivě fádní kostýmní drama se vším, co k téhle škatulce obvykle patří: Máme tu výrazné herecké výkony, pečlivou výpravu a vypiplané kostýmy, prověřený hudební spolupracovník Howard Shore přispívá partiturou, která snaživě evokuje začátek minulého století. Pojíždí tu zrestaurované kočáry, vidíme pečlivě vybrané parčíky i pracovny vzorně zabydlené podle dobových fotografií. Všechno úhledně na svém místě. Jenže uvnitř těch dokonalých kulis je jen malátné nastínění vztahu mezi Sigmundem Freudem, C. G. Jungem a sexuálně narušenou dívkou, která dva slovutné myslitele pomohla navést k sobě… a pak rozdělila.

Cronenberg se chopil velkých osobností a s nimi i velkých témat, tahá z nich ale jen naškrobenou dobovku, která žongluje s mnoha motivy, ale většinu z nich pouze naťukne a pak nechá odeznít. Psychoanalýza a tematizovaný rozpor mezi freudiánstvím a jungiánstvím zůstanou na úrovni výpisků z přednášek Úvodu do psychologie. O zničující silách sexuality a pudů obecně se tu pojednává bezmála sterilně, a to i když Keira Knightley vystrkuje čelist asi dvacet centimetrů dopředu a občas si nechá nařezat. Ani turbulentní vývoj vztahu mezi Freudem a Jungem, mezi králem a jeho nástupcem (mezi otcem a synem), nemá čím strhnout, protože se drží v bezpečné rovině formálních rozhovorů a dopisové konverzace. Přívlastek „bezpečný“ je přitom možná až příliš vlídný – spíš je to prostě suché.

Cronenberg ve své novince nevyzrál na divadelní předlohu, protože jeho film trpí zmnožením slov na úkor akce – což je u adaptací her nepříjemně častý jev. Je to vydatná slovní ekvilibristika bez adekvátně mocného dramatického obsahu a bez inspirativního (nového?) pohledu na letité myšlenky. Což mlátí do očí hlavně u - promiňte mi ten výraz - banálního finále, které jen pojmenovává zjevné věci, už dvě hodiny na plátně předváděné. 

Přehrajte si trailer Je zarážející, jak málo se pestrý vějíř témat otiskuje do samotné koncepce filmu: Spořádaný a učesaný život hrdinů sice pravidelně rozerve nespoutaná sexualita, analogie s podobně učesaným a čistě řešeným filmem, jenž je pravidelně proložen explicitní souloží, ale nefunguje – i docela divoké sexuální praktiky totiž vyznívají hrozně krotce. A nesálá z nich pudovost, nezkrotná touha na hranici šílenství. Jen to podtrhuje celkově bezkrevný dojem z Nebezpečné metody, kdy Cronenberg připomíná akademicky usedlého režiséra.

Přísný divák může skrz kožený Fassbenderův výraz, trikově domalovávané exteriéry a úhledný sled dialogů, vidět vlastně jen líbivou televizní rutinu. Po předchozích režisérových opusech si ovšem jsem jistý, že bychom na Cronenberga přísní být měli. Že tu Viggo Mortensen zase „vládne“, by nám stačit nemělo.