Nedávná recenze neúmyslně hororových Cats zdůrazňovala, jak Tom Hooper před pár lety dokázal zezrůdnit geniální román Victora Huga nechtěnou muzikálovou směšností. Zatímco měl tedy Hollywood plné ruce práce s przněním klasiky, kterou snad ani nemůže pochopit, začínal se nenápadný hit rodit v kolébce originálu – ve Francii. Tam se zrodila už precizní minisérie z přelomu tisíciletí, kde si Jeana Valjeana střihl Gérard Depardieu na vrcholu kariéry. Loni měl v Cannes premiéru snímek, který si ze slavné předlohy leccos bere, ale žádný využitý prvek není tak nápadný jako ambiciózní název. A je to prostě bomba.

Nejedná se o tradiční historickou adaptaci, spíše se nabízí srovnání s Bídníky 20. století Clauda Lelouche. Tato verze od jednoho z čelních představitelů francouzské nové vlny situovala dění hlavně do druhé světové války, během níž se Jean-Paul Belmondo seznamoval s literárním originálem a nacházel paralely jak se svým životem, tak s vývojem společnosti. Podobně náročný a neprvoplánový úkol si vytyčil i Ladj Ly, francouzský filmař s kořeny v africkém Mali. Vyrůstal v pařížské čtvrti Montfermeil, kde se částečně odehrával děj Hugových Bídníků. Složitá sociální situace, zahrnující množství subkultur a minorit, jež na tamějším předměstí vedle sebe žijí, Lyho inspirovala k natočení tři roky starého kraťasu, jenž vytvořil základ následného celovečeráku.

V něm se uplatňuje koncept Fuquova Training Day – nováček s odznakem se první den v práci seznamuje s tím, jak to chodí na ulici. Přestože je u policie už nějaký ten pátek, věří, že se s místními dá domluvit, a snaží se k nim přistupovat lidsky. Jeho dva zkušenější kolegové však brázdí pouličními nepokoji zmítané ulice už nějakých deset let a žádné zbytky ideálů už rozhodně nemají. Myslí si, že musejí především ochránit sami sebe a v konfrontacích s domnělými nepřáteli nesmějí mít slitování. Jak už to tak bývá, právě v tento den se však semele událost, která ukáže křehkost vztahů nejen mezi jednotlivými etniky, ale i jejich chápáním autorit a státní moci.

Pomalejší rozjezd diváka seznámí s rutinou policejní práce a v určitých momentech až téměř ukolébá; jenže poslední dvacetiminutovka je učiněným peklem, v němž není vítězů ani poražených, dobra nebo zla. Mocenské spory se odehrávají mezi starší generací, avšak jsou to nakonec ti mladí, kteří berou do rukou pochodně revoluce – a jak ta revoluce může vypadat, když vyrůstají v nuzných podmínkách? Radikalizaci mladých se za určitých podmínek snad ani nedá zabránit - jak ostatně ukázaly i pařížské nepokoje v roce 2005, jimiž se Ly rovněž inspiroval.

Rovněž zmíněná vazba na románovou předlohu není nijak násilně tlačena, spíše dává vnímavému divákovi další rovinu k pochopení toho, co se dnes na pařížském předměstí odehrává; a samozřejmě zdaleka ne jen tam. Xenofobie a předsudky jsou leckde možná důležité pro přežití a orientaci ve světě, dlouhodobě však jen přilévají olej do ohně a potvrzují jen zdánlivou floskuli, že násilí plodí další násilí. Tohle by se mělo povinně pouštět na sjezdech voličů extremistických stran, aby se konečně dozvěděli, jak ten svět tam venku doopravdy vypadá. A ti sečtělejší mohou zkusit tipovat, kdo z filmových postav je asi moderním ztělesněním Javerta, Gavroche, Valjeana a dalších 150 let starých figur. Jména se mění, ale lidská povaha nikoli.

Je fascinující, jak nekompromisně dokáže debutující Ladj Ly utahovat šrouby a nechávat atmosféru pořádně přituhnout. Nebojí se používat ruční kameru, díky čemuž akční scény vypadají jak ze světa Jasona Bourna, přesto jaksi špinavěji, namáhavěji a opravdověji. Trefná, ambientní hudba pomáhá atmosféru podtrhnout a ukazuje filmařskou vyzrálost stále vlastně začínajícího tvůrce. Ladj Ly tedy nejen rozumí prostředí, v němž vyrostl, ale dokáže jeho bezútěšnost i převést na plátno. Přestože dílo vytvořila produkční společnost SRAB Films, tvůrce se rozhodně nebáli tnout do živého a já je za to rád odměním nadšenou a pořádně prožitou devítkou.