Když před několika lety padla první klapka romantické komedie Matka v trapu režisérky a scenáristky Hany Hendrychové, zdálo se, že dostaneme sebevědomou generační zpověď žen po čtyřicítce, co už nebaví otročit doma i v práci a na které někde tam venku pořád ještě čeká život, jaký si zaslouží. Protože na životní štěstí není nikdy moc pozdě. Jenže místo toho jsme dostali konzervativně upjatou pohádku o tom, že rodina je stejně to nejlepší a žádný tvrdý restart u žen po čtyřicítce nepřipadá do úvahy, protože vlastně mají vše, co v životě chtěly. Možná za to mohla knižní předloha Uljany Donátové, nicméně už tehdy jsem si říkal, jaká je škoda, že české ženy nedostaly možnost vzepřít se osudu a prožít svou zaslouženou emancipaci alespoň na plátně, když už ne ve skutečném životě. Hendrychová ovšem dostala šanci na reparát, protože se rozhodla napsat a natočit Bardotky, příběh o ženách po šedesátce. Povedlo se jí pro starší generaci českých žen vydobýt právo na vzpouru?

Název filmu pochopitelně odkazuje na Brigitte Bardot, legendární francouzskou herečku, zpěvačku, modelku, aktivistku a sexbombu 50. a 60. let 20. století, která se proslavila rovněž jako ikona ženské emancipace, svobody a nekonformního životního stylu. Její život tak mohl (alespoň navenek) inspirovat mnohé ženy napříč kontinenty, aby vzaly osud do svých rukou a nečekaly na to, co jim spadne do klína. A přesně to jsem od Bardotek čekal. Příběh o tom, jak tři vyzrálé ženy ani po šedesátce nehodí flintu do žita a ukážou světu i samy sobě, že si dokážou urvat všechno, co zatím od života nedostaly. Pryč se zatuchlou konzervativní strnulostí degradující ženy tohoto věku na beztvaré babičky, co skáčou kolem vnoučat, plotny a nerudných manželů. Vždyť stačí málo a život vám bude ležet u nohou!

Bardotky se tak mohly pro ženy stát tím, co byly svého času Vratné lahve (2007) pro muže. Takovou dámskou odpovědí na chlapskou Teorii tygra (2016). Bohužel Hendrychová nic takového divákům nenabízí. A dlužno dodat, že zřejmě ani nabídnout nechtěla. Místo toho se její příběh věnuje eskapádám tří celoživotních kamarádek (Dagmar Havlová, Pavlína Pořízková a Eva Holubová), které se rozhodly trochu zapařit. Víc nic. Žádná revolta, žádná vzpoura, žádné kopání stereotypního života do zadku. A už vůbec ne žádná generační zpověď utahaných žen, v nichž pořád ještě dřímá jiskra jako za mlada. Prostě lidová řachanda pro nedělní odpoledne strávené s kamarádkami po pravidelné návštěvě cukrárny. A k tomu ještě v podání kopírující ty absolutně nejhlubší stereotypy, jaké si člověk dovede v komedii o starších dámách představit.

Na řadu se tak dostane celá plejáda fousatých vtipů o tom, jak dámy vyvádějí věci, které jsou v jejich letech „nepřístojné“ – jdou si zatancovat, opijí se, zkonzumují nějaké ty lehké rekreační drogy, vyjedou si na víkend do sklípku, kde jakožeflirtují s pohledným vinařem... a přitom celou dobu rozjařeně rozhazují rukama a dělají, že si berou ze života to, co v něm léta postrádaly. Hendrychová to ovšem jako scenáristka vymyslela tak, že dámy v podstatě nic jiného než zábavu nechtějí a až na závěrečnou zápletku se zesnulým spolužákem jakožto lamačem dívčích srdcí se vlastně jenom pitvoří a okatě divákovi nabízejí produkty sponzorů filmu v rámci product placementu, za jaký by se styděla snad i Eva Toulová.

Přitom prostor pro vypořádání se s typickými ženskými traumaty podzimu života tady byl. Hendrychová správně naznačuje, že muži hrají v životě žen (mnohdy) velmi ambivalentní roli a v určitém okamžiku mohou pro své partnerky toužící po životě začít představovat brzdu. Nebo dokonce kámen na krku. Většina mužů proto v Bardotkách spadá do kategorie nevyzrálých blbů, o které by žádná žena nezavadila ani pohledem. Je to sice až groteskně kýčovité, nicméně jasně to definuje pravidla hry. Tady totiž nejde o muže a jejich bolístky, ale o ženy a jejich sebevědomé vnímání života. Proto je věčná škoda, že konfrontace ženského a mužského vidění světa po šedesátce se omezí pouze na prvoplánovou zábavu ve stylu „babička se opila a dělala nepřístojnosti“ nebo „soused nekňuba uvařil dršťkovou a myslí si, že to stačí, aby vás sbalil“.

Přehrajte si trailer Hendrychová se tak sama chytila do bludného kruhu nenáročných českých komedií pro nenáročného diváka, které budí dojem, že humor musí být primitivní. Možná to na určité nejjednodušší bázi pro někoho funguje – ostatně ty stereotypní představy o nepřístojnosti určitého chování a jeho "vtipnosti" společnost sama generuje. Já si ale navzdory tomu myslím, že ženy v českých filmech mají na víc než na pitvoření a laškování se sexy gay vinaři. Protože způsob, jakým jsou Dagmar Havlová, Pavlína Pořízková a Eva Holubová donuceny dělat legraci, není vůbec zábavný. Spíš otravný, pokud ne vyloženě trapný. Film potom nezachrání ani fakt, že po technické stránce (kamera, střih, hudba) je relativně bezchybný a kdyby měl o čem vyprávět, byla by z toho např. krásná road movie podzimem života. Jenže není. A ani být neměla. Což je škoda.