O lidech pro lidi. Tak by mohlo znít motto nového filmu Martina Horského, autora diváckých hitů jako Bezva ženská na krku (2016) a Ženy v běhu (2019). Taková ta hřejivě lidská série skečů o pitoreskních osudech desítky charismatických obyvatel jednoho z českých krajských měst. O obyčejných lidech s neobyčejnými problémy, kteří by mohli být vašimi sousedy.

A já se ptám: pro koho tyhle filmy s plejádou známých herců a hereček vlastně vznikají? Komu přijde vtipné, že vám otevře dveře nahý Suchánek a baví se s vámi o knížce, kterou si zakrývá ohanbí? Je to skutečně humor pro nejširší divácké masy, lačnící po nenáročné zábavě, nebo jenom ukázka bezradnosti, do níž lidová česká filmová komedie zabředla?

Abych nebyl nařčený z předpojatosti, rovnou ze sebe vysypu, že spousta českých, resp. československých komedií posledních let mě příjemně překvapila. Spektakulární Invalida Jonáše Karáska ukázal netušené možnosti i v rámci jinak provařených témat, oba díly Párty Hárd Martyho Pohla se mi vypálily do sítnice neuvěřitelnou kadencí vtipů a jeho drogistická šílenost Na plech to posunula ještě o jeden level výš.

Oba fotbalové Vyšehrady Martina Koppa a Jakuba Štáfka ukázaly, že si umíme dělat legraci ze společenských reálií a nastavovat si zrcadla, stejně jako sjíždět populární témata v šílenostech typu Shoky & Morthy: Poslední velká akce v režii Andyho Feha nebo v sociálně laděném Grand Prix Jana Prušinovského. Zkrátka těch povedených komedií z posledních let je skutečně hodně, takže o krizi nejrozvernějšího filmového žánru rozhodně mluvit nemůžeme.

Možná namítnete, že tohle nejsou typické komedie pro běžného diváka, jehož věková hranice atakuje spíše vyšší příčky Jákobova žebříku. Nemůžeme přece očekávat, že se generace Z bude bavit sledováním předpotopních boomerů, jejichž styl zábavy podezřele připomíná Silvestrovské estrády dob dávno minulých.

Jenže Někdo to rád v Plzni se snaží cílit na diváky napříč všemi generacemi. A tam už by to fungovat mělo. Ovšem nefunguje. Resp. funguje to takovým tím líným způsobem „dáme tam věci, které jsou pro běžného diváka pikantní či lechtivé (nahota, neobvyklé sexuální praktiky, hledání partnerů) a ona z toho bude legrace.“ No jak pro koho.

Přitom ten potenciál udělat z toho komedii pro celou rodinu (pokud to není protimluv) tam byl! Režisér a scenárista Martin Horský je totiž až příliš zkušený filmař na to, aby nevěděl, co dělá. Věřím tomu, že Někdo to rád v Plzni má přesně tu podobu, jakou jí chtěl tento plzeňský rodák vtisknout. A každý vtip, každá postava a každá scéna odpovídá jeho autorskému záměru. Není to film, během jehož natáčení by se něco zásadním způsobem nepovedlo. Vůbec ne. Je to snímek precizně mířící na komoru lidí, kteří se nechtějí týrat u filmů Bély Tarra, ani nerozhodně krčit rameny u metafor Jorgose Lanthimose. Je ovšem férové se ptát, zda je to z hlediska filmařského správná cesta.

Quentin Tarantino v jedné své publikaci glosoval zajímavou myšlenku, týkající se náročnosti publika. A já jsem hluboce přesvědčený, že je jenom a pouze na filmařích, jak náročné publikum si vypěstují. Rezignovat na inteligenci a vkus publika laciným tvrzením, že jde o nenáročnou komedii pro průměrného diváka, je pro mě neobhajitelná zkratka. Filmaři formátu Martina Horského mají na víc než na stereotypní fórky o Viagře. Proč tedy slevují z vlastního vybudovaného standardu a servírují divákům odvar z mnohokrát provařených vtipů? Nechápu. Stejně jako nechápu, proč ve filmu pořád dokola zní jedna a ta samá melodie z titulní písničky Copa tuto je zpěváka Michala Hrůzy. Ano, od té doby mi pořád zní v hlavě, ale jaký to mělo smysl ve filmu?

Přehrajte si trailer Časem se to stane skutečně velmi otravným, stejně jako sledovat Miroslava Donutila a Jiřího Lábuse, dvě herecká esa, kterým bohužel scénář nepřinese nic víc než jenom nezbytný screen time. To ostatně platí i o celé řadě dalších postav, jako je Václav Kopta, Michal Suchánek a další, které scénář vyzbrojí pouze několika málo replikami. Na druhou stranu z nepřeberného množství postav vystupují některé nadějné dějové linky, u nichž se daří komediální potenciál buď přímo naplnit, nebo alespoň předstírat. Marek Taclík a Eva Leinweberová se postarají o trochu lechtivého humoru, Jenovéfa Boková a Simona Lewandowska přinesou něco málo svěžesti prostřednictvím jejich vzkazů v lahvi a černý humor okolo „pekaře“ v podání Martina Pechláta potěší svou zemitostí.

Jinak se ale příběh utopí v nekonečném sledu scén a v nepřeberném množství postav, z nichž nedostanete humor ani heverem. A to je na komedii od zkušeného filmaře prostě hrozně málo.